Sonety nudícího se člověka.

Je čas, kdy ztrácí vládu přísná moda,

kdy rudne, žloutne v sadě ovoce,

kdy květ se žárem kloní hluboce,

a s jemnou hudbou komár žhavě bodá.

Je čas, kdy v osluněném potoce

se tiše, líně plouží teplá voda,

kdy spánku pták a list se mrtvu podá,

a žába pronikavě křehoce...

I člověk rozloží rád svoje údy

pod stinným stromem v husté měkké trávě

a leží bez tuch, vzpomínek a nudy.

Ó sladká chvíle! Rozum kantorský ji

zve leností – a chvíle ta je právě

snad meziaktím v mnohé tragedii...

Dík velký vždycky budu vzdávat bohu,

že v moje prsa – hnízda prý všech hříchů –

též uložil dar ďábelského smíchu

a stvořil hlupce, jimž se smáti mohu.

Dřív jsem jich věru v tichu litovával,

nad katechismem když jsem skláněl šíji –

čas změnil vše, teď přešel citů nával,

a mravouce drze ve tvář biji.

A věru, moudří jít jen světa vírem,

jíž krev a rozum stejně chladné mají,

a kasty oné nebýt v světě šírém,

jíž vtip a smích vždy ve hruď pronikají

a pění krev a směšným vztekem zbrojí –

snad bych se zbláznil nudou z nudy svojí...

Hor dálných čela hoří karneoly

a nad nimi se proudy nachu slily,

a mrak, jenž letmo ku západu pílí,

háv rudý oblek’ hor těch nad vrcholy.

Sbor drobných mráčků na blankytném poli

jest topasy tkán; jak vlas bájné víly

se zlaté proudy nebem rozzářily –

vše duha, jas – ať hledneš kam chceš koli.

Ó západe, jak často stál jsem němě,

a zapomněl v tvé kráse bídné země

a necítil, jak tísní život celý...

Teď modrý parasol, jejž nosím stále,

jen roztáhnu a kráčím rychle dále,

by mne z těch barev oči nebolely...

Ať se den ráno modrým nebem lije,

či ať se halí v popelavý šat,

ať vidím večer v rudých barvách plát,

či ať ten západ chmurná mlha kryje.

Mně vše je stejné. Vždycky času spád

mi olověným křídlem v prsa bije,

vznést k životu už nemohu své šíje

ni nenávidět, ani milovat.

Jsem jako kámen, který hozen maně

bez citu letí, zapadne v bok stráně,

tam tlí pak tiše a v prach rozpadne se...

Ó pravdou-li, že zas se k žití vznese

prach lidských těl, v nichž duch zas počne plát –

Ať přes můj rov se vzkříšení hlas nese

a mne ať nechá jak ten kámen spát!