SONETY SHAKESPEAROVY. (VII.)

By Jaroslav Vrchlický

Ty kosmu staviteli, srdcí zpovědníku,

co pravd se rozletělo jako zlaté včely,

kde vzíti slova žasu, modlitby a díků,

ty kosmu staviteli!

Ty Krásy pravé věčně mladý nápadníku,

ty soudce generac, jež přišly, aby mřely,

ty záhad řešiteli, diktatore mžiků,

co znělo paianů, a všecky oněměly –

tvé kletby zoufalce i šepot sladkých rtíků

v tvých verších tesaných pro věčnost zkameněly –

ty kosmu staviteli!