Sonety štědrovečerní. (I.)

Je smutno dnes v té chudé mojí celle,

kam jenom měsíc paprsky své stele,

a kolem oken jenom vítr kvílí,

jak upomínka, v duši mojí chvílí. –

Dnes štědrý večer?! – Cítím, na mém čele

jak chví se ztracených snů křídlo skvělé

a na rtu juž se třese úsměv milý,

to zlatý motýl v mrazu zabloudilý.

Nuž stromek sem a světlo, zlaté pruhy

ať zazáří v mou cellu bleskem duhy,

by všecko kolem v jeho třpytu zkvetlo;

pak skloním čelo dumné v tichém blahu,

by jako anděl od věčnosti prahů

mé mládí na chvilku jen ke mně sletlo.