SONETY ZVÍKOVSKÉ. (I.)

I ve své zkáze, s ranami a vráskou

jsi krásný dosud, ne žebravý kmet,

jen schudlý král tu stojíš, hrdý vzhled,

a vzdorně čelíš bouřím svojí hláskou.

Vše kolem tebe tichou zvučí zkazkou,

můj Zvíkove, z těch dávno přešlých let,

a já a vše, co kolem život spřed’,

jak stejnou k tobě hledělo by láskou.

Tvé lesy kolem – slávy pamětníci

i tvého pádu – nepokojným rtem

do snů tvých starých věčně ševelící.

Dvě řeky kolem – jak dvě bílá paže,

a jimi rodná objímá tě zem

a ke své hrudi tiskne tě a váže.