SONETY ZVÍKOVSKÉ. (II.)

Zeď kácí se, a kámen padá, padá...

A mezi rumy, na skálu, jež zryta,

si sedá černý mech, a blín se chytá,

a přes vše pne se ostružina mladá.

Však dál, ó, viz! těch štíhlých sloupů řada,

a gothickým jak oknem zeleň kmitá,

jak v arkad krásu, dříve hnízdo hada,

se obrazů již mísí barva sytá.

Co vetché, padlo – bolí tě ten zvuk,

když padne kámen s rozoraných skal?

Ach, k čemu slzy, k čemu líc tvá bledá?!

Tu hleď, jak palác z rumů černých vstal,

jak po staletích krásu našel vnuk,

a jak ta krása výš a výš se zvedá!