SONETY ZVÍKOVSKÉ. (III.)

Jak za vrchy by hořelo to kdesi,

tak plane nebe v červánkovém vznětu;

lesk řeky mdlý je jako na sametu,

a v modrý závoj ztrácejí se lesy.

Jen pod hradem, nechť stín se kolem věsí,

je bujná zeleň, nad ní v rychlém letu

jsou vlaštovky, a jinak nehne se tu

ni kámen, strom, ni tráva nevzdychne si.

Tam v hloubi hučí řeka... Na ní vory

tak rychle plynou... Oheň šlehá sporý

blíž přívozu, té chaty trpasličí.

Vůz těžký hradem zaharašil k mlýnu

a zanik’ dole. Hrad tu sám a v stínu.

Kol ticho všude. Žluva na déšť křičí...