SONETY ZVÍKOVSKÉ. (IV.)

Má bába vždycky vypráví, jak jela –

už dávno tomu, dávno – Zvíkovem,

noc byla letní, probůh, co se bělá

tu všude kol, jak sníh když skrývá zem?

Hned tu, hned tam ta stříbra záře skvělá

se mihla, blýskla jasným zátřpytem.

A bába končí: „Nebylo to snem,

ta záře všude, kam jsem pohleděla.

Snad poklady to tenkrát země kvetla,

snad roucha duchů mihla se to světlá,

co za hrobem, to nikdo nedotuší!“

Má zlatá bábo, nyní věřím rád.

Čar letní noci viděl jsem tam plát

a jeho skvost jak ty si nesu v duši.