SONETY ZVÍKOVSKÉ. (IX.)

Noc. Měsíc září. Hvězd tak jako kvítí

je po obloze. Lesy mlčí v snách,

a noc je slyšet, jak jde po špičkách,

jez hučí dál... U přívozníka svítí...

Mlýn dále klepe, v proud se kolo řítí,

jak hvězdy hoří třpytné mušky v tmách,

a ve měsíčné záři na skalách,

jež tmí se zryté, tichý Zvíkov zříti.

Teď zdá se ti, že dosud celý, celý,

jak v dávném věku se skal hleděl v dol.

Ó, pohleď tam, jak teď se to tam bělí!

Ty zachvíš se, neb nevíš, jsou to břízy,

či kráčí to snad Bílá paní kol

ve skvoucím sněhu dlouhé svojí řízy?