SONETY ZVÍKOVSKÉ. (V.)

Čtu „Sekerníka“. Vlna šplouchá tiše

mi u nohou. Hrad v jitřním ozáření,

a v staré zdi a šedém na kameni

jak slunce když svým zlatým štětcem píše.

Již s knihy bloudí oko do skal výše

a na proudy, jež přes balvan se pění,

sta tisíc jisker tančí, políbení

kam vtisklo slunce. Země teplem dýše...

A zavru oči... Pod Zvíkova rumy

poslouchám zticha, v dvojím různém hlasu

jak Otava i Vltava si šumí.

Kol moucha bzučí, hledá květ, jenž pro ni.

A polena, jak v nedalekém plasu

o skály bijí, jasným hlasem zvoní...