SONETY ZVÍKOVSKÉ. (VI.)

Jen řeky hučí ve sny ti a k spánku,

můj Zvíkove, les šumí ti, pták zpívá.

Však neděle když přijde, do červánků

tě budí hlahol, smích, hra skotačivá.

Rej v nádvoří, zpěv, cinkot skla i džbánků,

při kolovrátku pod lipou, jež kývá,

na písku dívky, zardělé až k spánku,

se točí, sukně po větru jim splývá.

A za zdí starou, jež se boří, mladé

hoch dívce první políbení krade,

kdo rozpak vidí, kdo stisk ruky chvějný?

Jen starý hrad. Ten hledí na ně s výše,

na Václava si myslí, na Záviše,

a praví k sobě: Svět je stále stejný!