SONETY ZVÍKOVSKÉ. (VII.)

Vše ztichlo ve mně. Starých vášní lvice

jak usnuly by, hněv proud odnes’ ručí,

a hořkosť páry vzaly do náručí

a odlétly s ní, stříbrem blýskajíce.

Ba ani Tvoje neviděl jsem líce,

jež v srdce tolik nalila’s mi žluči

a tolik jedu, který pálí, mučí,

ne, v klínu skal tam nevzpomněl jsem více.

A přec jsem vzpomněl jedenkráte Tebe.

To bylo večer. Lesy voněl vzduch,

a modré zvolna růžovělo nebe.

Pták zpíval. V pěnách svítil řeky pruh,

a Zvíkov hleděl v záři do údolu...

Já vzdych’: „Ó, žel, že nezříme to spolu!“