SONETY ZVÍKOVSKÉ. (VIII.)

Ó, mistře, který’s prchl z víru měst

a v starých troskách pracoval jsi v tiši,

Tvůj sluch mou píseň pozdní neuslyší,

Ty spíš, a duch Tvůj krouží kolem hvězd.

Za břímě práce, jež jsi uměl nést,

za odříkání, cíl jež klade vyšší,

měl’s ptáků zpěv jen a šum řek a zvěst

a vlhkou vůni, kterou hory dýší.

Tah Tvého štětce každý láska táhla,

a jméno Tvoje? – mizí ponenáhla

tu mezi námi, jak už to tak bývá.

Však v hradu starém, jak tu stojí v klidu,

tam žije, žije – na stěnách i v lidu

a do pohádky hradu tiše splývá.