Sonety.

My jsme žili v ustrašení stále,

naše srdce byla jako led,

naše mládí uplynulo v žale,

v našich sadech svadl touhy květ.

Nyní cestou vlečeme se dále,

o záhadách hovoří náš ret,

a tak jdeme stále dál a dále,

místo napřed, jdeme vlastně zpět.

A dny míjí v bolesti a zlosti,

a pod vichry vypadal nám vlas,

naše kraje jenom smutek hostí.

Je to krutý, zatracený čas!

A pak jednou najdou naše kosti

naše děti, které pohřbí nás!

Srdce vřelé skrýváme pod šaty,

květiny, jež kdysi kvésti chtěly,

známe lidi z paláce a chaty,

naše oči nekonečno zřely.

Ale naše ruce pouty spjaty,

prchl nápad, který býval smělý,

veliké jsou dneska naše ztráty,

naše voje dneska odumřely.

V našich krajích pustý vítr duje,

v našich duších zhasla jiskra k práci,

naše duše duší nelituje.

Až pak jednou naše těla klesnou,

až se jednou duše utrmácí,

pak se vrhnem v propast tmavou, děsnou.

Snad je tím vinen měsíc bílý,

jenž korunoval naše snahy,

snad jsou tím vinny krásné víly,

jež sedaly před naše prahy.

A větry, liteře z dálky pílí,

nás poučily velmi záhy,

že každý smutek, který mýlí,

je zádumčivým duším drahý.

A všechny naše sladké dumy,

jež před našimi zraky pádí,

jsou jenom oblakové tlumy,

jež zastínily naše mládí.

A nářek náš se zvolna tlumí:

Oh, kdysi jsme se měli rádi!

Tak zlomili jsme svoje srdce vřelé,

teď svědomí se v naši lebce zvedá,

a naše srdce malátná a bledá

se rozutekla v skrýše osamělé.

Tam bloudí roklí v noci zrůžovělé,

a jedna druhou trpělivě hledá,

ač ví, že žádná odpovědi nedá,

a cesty že už ústí v strže ztmělé.

A na nebi se leskne luna siná,

a v tmavém hvozdu kalný nářek zpívá,

a v tmavém hvozdu kalný nářek šílí.

A duše zvolna na vše zapomíná

a jenom s pláčem hvozdu tiše kvílí

a těžkou hlavu v bledé dlaně skrývá.

Kam prchly doby. Mnozí zhasli z nás.

A v zbylých srdcích velké hořko zbývá,

a každý čechrá nervósně svůj vlas,

jenž zádumčivě přes oči mu splývá.

Neb zhasly slzy, ochrom vášní hlas,

a každý smutně před sebe se dívá,

je život zlý a plamen lásky zhas’,

a kostlivec na prahu vážně kývá.

A nikde v celém těle tolik síly

a nikde naděj v cizí záchranu,

cit lásky klne, choré srdce šílí,

a hlavy mdlé se kloní na stranu,

a bledá ústa jenom tiše kvílí:

„Slyš, brachu, dneska z lože nevstanu.“

Já musím celý život lkáti,

já dusné vůně dýši,

a vichřice když sen můj schvátí,

šedivé básně píši.

Pár lidí sotva že mne slyší,

a druhé nechám smáti,

mne baví život v tajné skrýši,

kde mohu dlouho spáti.

Zde vidím velké hvězdy plavé,

jak z propastí se noří,

a slyším křiky mihotavé

na vlnách tmavých moří

a vidím svoje srdce lkavé,

jak na pobřeží hoří.