Šongor a Luboň.

Proč se každé oko slzou chvěje,

Proč lid zírá v nebes modřiny?

Proč se v každé srdce žalost leje,

Šomolanské lkají krajiny?

Snad duch s hory šumné blahočinný

V bouři jede lidské trestat viny?

Ach, to Šongor stojí na pavlači

Hradu, starým mechem šedého;

Proto tiché vísky truchlí, pláčí,

Vidouc tamto zhoubce strašného!

Neb zas nevinnou si peklu věrná

Hledá kořisť duše jeho černá.

Otrok někdy, mečem svým a kuší

Přežádoucí došel volnosti;

Otrokem však zůstal ve své duši,

Nepochutnal zvůle radosti;

Kdo mu poddán, toho k smrti mořil,

Zhynul, kdo se jemu nepokořil.

V srp se ohnulo již smědé tělo,

V obličeji vládne tmavá noc;

V divoká se mračna kryje čelo,

Kde se hromů strašná tají moc;

V oku není blesku nebeského,

A však oheň draka plamenného.

Smrt jsou jeho slova; křivá ústa

Doupě jedovatých ještěrů;

Pod ním pěkná země leží pusta

Jako smutné kraje severu;

Nevyjde tam slunko veselosti,

Aniž zajdou mračna se žalostí.

„Luboň! zařve tyran; sem ať spěje!“

Kvapný sluha letí v doliny;

Již se Luboň nad tou zprávou chvěje,

Stane – jakby došly hodiny;

Zhůru patří ku věčnosti prahu,

Pod ním země jako v divém zvahu.

Ještě ku choti se vroucně vine,

Se svými se loučí dítkami;

Jenom malá ještě doba mine –

A již cestu skrápí slzami.

Spěchá a lká, v oku hasne záře,

Noha klesá – již i blednou tváře.

„Otroku! proč přede mnou se vina

Podezřelé činíš úsměchy?

Poznáš ve mně svobody teď syna,

Který v smíchu nemá potěchy.

Mluv a věz: kdo hanbu na mě plije,

Šlapán bude jedová co zmije.“

„Pro Bůh rač mi, pane, odpustiti,

Toť byl úsměch jenom přátelský!“

„Já tě nechci za přítele míti,

Nejsemť více já chlap sedelský;

Ať jsme někdy spolně stáda měli,

Mně svobodu meč a kuše zděly.“

„Odpusť! vždy co pánu bude tobě

Duše moje úctu skládati.“

„Nic tak bloude, sebeř sílu v sobě,

Neb se rychle musíš pokáti;

Zdíš-li ty mně dosti ve svém činu,

Zmyješ i hned černou s sebe vinu.

Viz, teď slunce nejvýš v nebi plavá,

Odebeř se rychle z pohoří;

Před Erdödim, pánem mým, tvá hlava

S tímto lístkem ať se pokoří;

A dřív, nebeská než shasne svíce,

Nazpět přijdeš – sic tě není více!“

Luboň lístek béře, trne, skráně

Kryje, klesá, jakoby dul mor.

„Ať je třikrát větší nebes báně,

Ani tvůj tam nedoletí or!“

A již padá před zhoubcovy nohy,

Prosí, volá všecky z nebes bohy.

„Pryč, pryč!“ vzúpí Šongor, ukazuje

Cestu, též i dolu temnotu;

Ve slzách tu Luboň k němu pluje –

Nezmění však peklo v dobrotu;

A když klečí, milou patře stranou,

Choť a dítky na mysl mu tanou.

„Odpusť, pro Bůh! odpusť ubohému!

Ejhle s dítkami mě spiatého!

Odpusť, odpusť otci nešťastnému,

Šetři toho svazku svatého:

Nenič dítky, nešlap je tvá noha,

Odpusť, pane, pro velkého Boha!“

„Moje staň se vůle!“ krutě znělo

Slovo Šongorovo k Luboni;

Všady jako pohřební to pělo,

Ano právě poldne zazvoní.

V chmurné dáli temné hromu huky

Žalně lkají se zvonečka zvuky.

„Všecko darmo – všecko! neznáť Bože!

Otcovského citu blahého!

Proň však, jehož vrhla nemoc v lože,

Pro otce mi odpusť slepého!“

V tom tu zhoubce hromové co lítí

Zařve, hrozí, že ho s hradu sřítí.

Omráčený Luboň rychle vstane,

Nakloňuje ucha k lesině;

Jaký to šum s tam té hory vane –

Co to zvučí v celé krajině? –

Luboň slouchá – zdychne, žasne chvíli,

Klekne – potom letmo s hradu pílí.

Nespěchá tak chmurný oblak chutě

Jak on přes křoví a přes rolí;

Jenom Šongor stojí nepohnutě –

Za Luboněm hledí v podolí;

Posléz co duch ve hrad vejde pustý,

An les Luboně mu zakryl hustý.

Bouře zuřila co diví běsi,

Hromová se mračna srážela;

Tu hlas: „Luboň, Luboň!“ všemi lesy

Zvučí, jako by hlas anjela;

Zastaví se, poslouchá a žasne –

Vida v záři háj se lesknouť jasné.

Jako když se ráno slunko zrodí

A vše budit spěchá k životu:

Skvělá takto lesem plave lodí,

Všady rozlévajíc jasnotu;

Zlatá čtyři broni táhnou kola,

Jde to rychle přes vrcha a dola.

„Zhůru, vece vozka, na vůz ke mně!“

Skvělé pozastaví komoně;

A již mráček bílý s černé země

Žasnoucího zdvihá Luboně;

Vozka švihne bičem, přese skály

Praskot strašným se již hukem válí.

A vůz jede, již to větrem letí

Jako blesky nebem házené;

Lesy vůkol vyjí – strašné jetí –

Země stená, nebe plamenné!

Řvoucí ze všech světa uhlů hromy

Drtí skály, tvrdé kotí stromy.

Vicher bouří přes spanilé kraje,

Všecko s místa svého posuna;

A přec tam to jede jako hraje,

Slovenů kde skví se koruna.

Blesk, hrom a vůz zlatý – vše se hrne,

Tich jen Luboň, mlče v duchu trne.

A když slavně jedou přes zedmuté

Řeky, přes krajiny ztopené,

„Cíl zde náš!“ dí vozka, „tvoje kruté

Pouta na polo již shozené;

Popil! bouří, která sem nás nesla,

Budem zpátky opět řídiť vesla.“

Luboň se již s bílým snáší mrakem,

Lehounko se nese ku městu,

Zpátky děsným ohlédá se zrakem

Na vozku a dálnou na cestu:

A mře, tu se opět poosvěží,

A s ním mráček spěchá, k městu běží.

V záři skvělé divný vozka splývá,

Jasný plamen jeho koně strou;

Mlče pokojným se duchem dívá

Na mraky, an bouřně nebem jdou.

Což to oko, což to jeví ústa?

Hrůza, též i láska k němu zrůstá.

A již stále bysi naň se díval,

Ať si rychle plynou hodiny;

Jest to, jakby cherub tobě kýval,

V rájské tebe vábil krajiny.

Pohled na vyšší je duchy vděčný,

Patře na ně, bereš sám let věčný.

Ode města viděť mráčku vlání,

Milý Luboň snad se vracuje?

Ano zvěstuje to koňů ržání,

Na mráčku že tamto vesluje.

„Zhůru, zhůru! beze všeho dlení

Přes bouř a hrom zpátky v okamžení.“

A vůz letí, zas to znova spěje

Jako žhavé nebes opony;

Divá zvěř se v poušti hrůzou chvěje,

Příroda své trhá zákony;

A přec jede vozka jako hraje,

Kde jsou otné Luboňovy kraje.

„A již nežel, z toho trop si smíchy,

Vašich krajů zhoubce zahynul;

Bez Boha jest tyran veždy lichý,

Tebeť Bůh svým pláštěm obvinul.“

Tak zní hlas, a Luboň v čilé slasti

Vidí v blesku hájiny své vlasti.

Na vysokém, mračny krytém hradu

Šongor pusté čelo svrašťuje;

Divý zrak se vrhá ku západu,

Sluch se k hoře šumné skloňuje.

S holubičkou jestřáb vede půtku –

A přec z vítězného strach má skutku.

Osudní již přicházejí časy,

Rychle prchá doba na dobu;

Šongor divými se chechtá hlasy,

Béře na se pekla podobu

A rce: „Nízkosti mé na posledek

Padne odporný i tento svědek.“

A čas míjí – a bouř láme bory –

Slunce svého cíle dobíhá;

A tu hromný ode šumné hory

Praskot po krajích se rozlíhá;

Hrad se třese, tyran strachem chvěje,

Smrtná bledost ve tvář se mu leje.

Hora šumná opět plna zvuků,

An se Luboň pánu pokloní;

Za ním do hradu vůz jede v hluku,

Před ním černí pnou se komoni;

Strašlivé se na vůz mračno seje,

Jasnotou se vozka jenom skvěje.

Černé mračno plyne v hradní skály,

Zhoubce pojme – sype vozu v mrak;

Vozka švihne – lesy zvučí v dáli –

Luboň plesá – hrůza míjí zrak;

A to slunce ještě z mroucí tváře

Milé k němu odesílá záře.