SOPHOKLES.

Sophokles všemi prvním Řekem zván

a jako rek i básník vynášen,

jest vedle Perikla vojsk v čelo dán,

leč synem za mrhače vyhlášen,

jenž před archontů zavolal jej soud,

že jměním plýtvá bezsmyslný bloud!

Že rozhazuje nastřádaný skvost

a k hetérám že běhá vetchý kmet,

že šílenec pad lidu v nevážnost,

že žebrat bude snad co nevidět,

a on, syn jeho Jophon, v marném stonu,

vše ztratí, co má míti po zákonu.

Že, ač jej často káral hněvným rtem,

on, Jophon, první v křížkování druh

a první s diskem v metání, v div všem

a první v skoku v dál i výš jak vzduch,

on vynášený mladých přátel davem,

že na kmeta jde žalovati právem.

Před archonty jsou oba: s otcem syn,

a jinoch metá starci v obličej

vše mrzkosti a skutky těžkých vin

a ku podivu soudců hanbí jej;

leč Sophoklova kleslá hlava šedá,

v ráz hrdě k hájení se u výš zvedá.

„Jest pravda vše, co Jophon mluvil vám,

že žádám zlato, utěšen-li duch;

že syna častých hněvů málo dbám

a na výstrahy jeho vždy jsem hluch;

či nemám kmet už v konec všeho žití,

když chvíle dovolí, se potěšiti?

Či nemá srdce veselit se snad,

kdy achajským je ovlažován ret

a duše krásy paprsky a vnad?

Mně při tom s hlavy padá kopa let,

jež bílým sněhem na hlavě mi leží

a se zbytkem jsem vesel, rád a svěží!

Však neplýtvám, jen mým co je, rád dám

a vždycky zbývá jiným pro radost,

co nemohu už utratiti sám;

vždyť penízů a skvostů ještě dost,

a nebude-li, pak mé duše křídla

v čas naberou si ze zlaťáků zřídla!

Vše uvažuji, dobře, však je klam,

že nesmyslně do všech města stran

své jmění rozházím a rozmetám

a domů vracím se, když obtěžkán

je vínem leb a měšec prázdný zlata;

to nepravda jest věru vrchovata.“

Tu Jophon k archontům dí v ručí chvat:

„To snadně řekne se, tíž věřit však,

to třeba soudcům přesně dokázat,

a nemluviti jen tak všelijak,

čin nevinně a právu ať jen svědčí,

řeč chlubná z rozpaků soud nevyléčí.“

Tu Sophoklovu zachmuřenou tvář

v ráz úsměv vyjasnil a jeho zrak

vrh na soudce i syna slunnou zář;

hloub do záňadří sáhla ruka pak,

kmet postoupil a v mírném hlavy sklonu

svým soudcům napsanou dal Antigonu.

Zde svědek činů mých je, nuž ať zvím,

zda Jophonových zlob jsem hoden byl,

zda chor jsem duchem, mdlým a šíleným?

Když k útěše jsem druhdy tichých chvil

své tělo vzpružit chtěl a těšit ducha,

či pravda bude proti tomu hlucha?

Vždy s jasnou hlavou navracím se v čas

a s duší vznícenou své práce dbám,

či k žití vzbuzen nemám žíti as?

Míň práva-li než Jophon k tomu mám?

Že hlavou chorý jsem a nepříčetný,

je lež, vždy nadšením výská duch vzletný.

Nuž rozsuďte už rychle, prchá den

a nečinně přec nechci trávit jej,

když zjevy dějin duch můj obklopen,

jež touží mnou zas v nový žití rej,

v rej života, jenž v divadle jej čeká;

nuž rozsuďte, duch můj se nepoleká!“

A archonti čtli jeden po druhém

a oči jejich plály zas a zas

a stále chvělo jim to bledým rtem.

„Ó velebné! Ký vrchol vnad a kras;

až výrok jejich zazněl v lidu ruch,

kdo tvoří tak, víc člověka jest: Bůh!

Tenť nad ostatní z lidu povznesen

a odpověden pouze sobě sám,

jet Jovišovi přímo podoben,

až v nebe sahá jeho ducha chrám

a z věků do věků svou šlehá září!

Pryč, Jophone, sám odsoudil ses, lháři!“

Ej, jediný muž není v Řecku snad,

kdo také moh’ by dílo vykouzliti,

leč že by s Olympu sem náhle pad’

a naším bídným žitím doved’ žíti.

On měl by vjít, laur věčný vděkem nesa,

v druž věkožízných bohů na nebesa.