SORDINY

Když poslední něhu světla vydechovaly vázy

v pokoji zalitém těžkomyslným stínem

(jen záře tichého plamene v černých skříních

budila zarudlé hloubky),

tu hluboké mlčení vůkol na struny dávné

ševelit počalo akkordy nejtišších tónů,

jež bloudily tmou jak doznívající písně

zesnulých krásek,

všechno šumění zapomenutých lesů,

všechna ticha večerů pod souhvězdími

a také všechny záplavy lunárních září

ožily ve mně;

všechny zraky viděl jsem poznovu hořet,

světlo vědomí v hlubině bývalých duší,

sladké, moudré, laskavé a něžné,

předrahé zraky;

všechny hlasy šeptaly zesláblým timbrem

vodotrysků umdlených k jitru,

všechny hlasy, které už nevyloudí echa

dumavým hájům pevnin.