Šosák.

Hleďme, hleďme, hleďme přec,

jak se v městě roztahuje!

Hleďme, hleďme, hleďme přec,

takovýhle cizinec!

Co pak chce tu? Kdo ho zná?

Co pak má? – Nic nemá! –

Čest by vzácnou měl v tom zříti,

chtějí-li se k tomu míti,

na něho by pohledli

měšťané zde usedlí,

kteří mají, neprodají,

pole, luka, dům.

Jakže? Cože? Aj, aj, aj!

Nad nás chce se povýšovat.

K smíchu! Že zná cizí kraj

od Francouzska po Kytaj!

Kdo mu za to něco dá?

Nic nedá! Nic nemá!

Já jsem také vandrem chodil,

prachem se a blátem brodil,

za pekařem pekaře

obešel až za Lnáře.

Po té cestě ujal v městě

pole jsem a dům.

Třesky, plesky! Ha, ha, ha!

Že prý knihy čísti máme.

O, ty duše neblahá,

k čemu čtení pomáhá?

Co má on z knih, ptám se já?

Nic nemá, nic nemá!

V mladých letech čet’ jsem také

mnohé knihy, ach, a jaké!

Teď spíš než-li k Bruncviku

k pivu sednu, ku cviku.

Nač mi čtení? Vždyť mám jmění,

pole, luka, dům!

Hleďme, hleďme, hleďme přec,

jak se v městě roztahuje!

Hleďme, hleďme, hleďme přec,

takovýhle cizinec!

Kdyby umřel, zvon by zněl:

„Nic neměl – nic neměl!“

Až kdys – však chci dlouho žíti –

mně též budou hrany zníti,

všech tu zvonů hlaholy

hlásat budou okolí,

čím jsem býval, že jsem míval

„pole! luka! dům!“