Soše Narcissa.

Jak světlý stín v mé sny a dumy

se díváš tiše,

ať prázdna zeje, či ať v okraj šumí

mých zpěvů číše.

Prst pozdvižený napjat v dáli

a hlava v sklonu,

jak čekal bys, zrak upřen mezi skály,

na záchvěv tónů,

na fletny pláč, jež mluví k echu,

šum snivý hvozdů,

na lehké, dívčí kroky v pružném mechu,

na píseň drozdů,

na jelena řev v podjeseni,

na lovců ryky,

na nejsladší zvuk v světe, políbení

na dívčí rtíky!

A místo všeho, co sníš sladce,

jak v lesů tiši

jen verše slyšíš, v tísni dne a práce

jež na chvat píši,

jež předčítám si, hudby trochu

bych zamk’ si v duši –

cos božského v nich přec, můj pěkný hochu,

tvůj úsměv tuší!