Soše studenta v Klementinum.

Tam v koleji, jež tichá je a pustá,

ty stará socho, stojíš ve zákoutí;

kol snětí změť se proplétá a vzrůstá,

že sotva zrakem lze ji proniknouti.

A skřivan na oblohu

když vylétne a zvonky jaro vítá,

ty stojíš sama v stmělém dvora rohu

do květných bezů skrytá,

kdy slunce klesá i kdy slunce praží,

ten prapor při své paži,

jak mladý muž by nehnut stál tu stráží.

Ty stará socho, mladý švarný reku,

vzpomínáš smutné, a přec lepší časy,

ty němá voláš do našeho věku,

tvá vzpjatá hruď a prapor tvůj nám hlásí,

co dneska nám již bájí,

že v českých tepnách krev bouřila žhavá,

jak v nitru země vody klokotají,

že byl v ní vzdor a síla v české paži;

jak bránil vlasť svou zdranou hlouček malý

a jak ji milovali,

jak znali třímat meč a státi jako skály.

Zde utajili tebe v keřík zkvetlý,

kde města ruch vře, tam bys státi měla,

by tisíců se zraky s tebou střetly,

by viděla tě pokolení celá

a by se rozpomněli

na slávu vlasti, jež teď zubožená,

jak štítem býval otec náš jí smělý,

by zřeli, jak vlasť stená,

jak krvácí a jak je smutná k smrti;

by střásla duše mladá rmut a stíny

a počla život jiný,

až svět by užas’ nad jejími činy.

Pryč se vším s očí tedy, jenom k dílu!

co připomnělo by nám slávu předků,

co změřiti by mohlo naši sílu,

co vzbudit by nás mohlo ku posledku;

co zrak by otevřelo,

by viděl, kterak bídni jsme a chudi,

jak lethargií hnije naše tělo

a cit nám hasne v hrudi.

Pryč se sochou a starou básní tedy

a starou zbraň ať prach pokryje zcela,

by pěsť se nesevřela,

a nevzplála nám v oku jiskra smělá!

Co minulosť! Co předci! Ať si hnijí!

Co ještě bolí, dobolí nás krátce,

již necítíme jho na svojí šíji

a hlavu kladem’ na klín resignace.

A ty, ó socho stará,

jež pevný zrak a čela pruh máš přímý,

ty do květů a snětí kryj se z jara

a do mlh za dnů zimy.

Ty marně čníš jak výčitka neb rada!

My sevřem’ ústa, spokojeni s ranou.

Jak dobře, že jsi stranou,

tak mladým líce studem nezaplanou!!