SOŠKA

By Jan Opolský

Mnohokrát se jako slepý k domněnce své vracím,

že má duši křehká soška na mém stolku psacím:

je to jedna z bludných nauk, ze samot jež bují,

v kteréž jenom sebe sama občas vyučuji;

labilní je v základech svých, vystavěná pouze

na mém trapném samotářství, nezřízené touze

po něčem, co nemá jména, nemá formy zralé,

co jest mimo dosah smyslů skryto neustále.

Křehká soška z terracoty s úzkou taillí ladnou,

na niž roucha nesřasená smyslně až padnou,

ženka, do vnitřního světa zakleslá a němá,

ač ve švihu lineálním rovné sobě nemá,

soška živoucího kyvu, líbezného gesta,

kterou tvrdost chladné hmoty v zajetí svém trestá,

vize její úsměv slibný, požár očí hasí,

spíná v proudy umrtvené plynné její vlasy.

Starý Watteau v idyllách svých arkadických vžitý

nevykřeše sladký pocit vyšší intensity,

pastýřkám svým kadeřavým tolik vděku nedá,

kolik ho stře na stůl psací štíhlá soška hnědá,

tolik jest mým žalným smyslům potřebná a drahá,

rukou zdobnou, graciesní po srdci mi sahá,

naplňuje moji duši vláním tužby dávné,

jako když kol skrání parných šumnou pentlí mávne.

Jest mi sladkou souputnicí, družkou v plachém snění,

v její hrudi nedotknuté zpronevěry není.

Zdá se míti tajný zájem na mé lidské muce,

zírá zrakem soustředěným na píšící ruce,

nutká i mé vratké písmo k podvědomým změnám,

což je vlastnost propůjčená démonickým ženám.

Vše, co myslím, o čem píši, jak by se už bylo

v její duši nezbádané kdysi narodilo,

tajemnou a sdělnou mocí přešlo do mých visí.

Není to však inspirace. Slov svých nenabízí.

Žije prostě po mém boku jako dvojník milý,

jako by dvě duše pouze jedním žitím žili. –

Já jsem stár už. Těžké mysli. Soška křepká, vzletná.

Slitá sféra listopadu s živým jasem května.

Léta stojí na mém stole neúpravném, starém,

hýříc jakýms mimosvětským, přejemnělým tvarem,

závan jako z těla sylfy z roušek jejich šlehá,

kreslí její paže, boky nevýstižná něha,

koketně si její ruka lehkou sukni kasá,

každý tvar je sladce hněten z mystického masa,

hledí s jistou ješitností na výraz své tváře,

zrcadlený v černé tůňce mého kalamáře.

Slyším hlas, jenž jako její z nitra hmoty šepce:

já, vidoucí do života, béřu si tě, slepce.