Sosna zrádkyně.

Víš, ta sosna vedle splavu,

divně naklonila hlavu,

když jsem s tebou večer stála,

snad že sosna vyzvídala...

víš?

Zašuměla, divila se,

a klonila hlavu zase,

až havraní svoje vlasy

zvědavostí zcuchala si...

víš?

Když jsem včera pod ní byla,

černou větví zahrozila,

v rozhovor se divný dala:

Počkej, co jsi udělala!

Víš?

Nezavřela’s večer z venku

okenéčko u přístěnku;

nechala jsi za kytici

Tomovi se líbať v líci...

víš?

Milý, já se sosny bála,

stranou jsem se v olše dala.

Líto mi je, drahý, líto,

ona sosna zradí-li to...

víš?

Jdu-li nyní kolem stromu

z mlýna naproti a domů,

vyhnu se jí do půlkola,

ať si jak chce na mne volá...

víš?

Ty však nechoď, můj synečku,

na zálety k okénečku,

u mlejnice za polední

po mojí radš straně sedni,

víš?

Co si řeknem pěkně v kradí,

nikdo světu nevyzradí:

mlýn náš v milé době této

pro jiného zaklepe to!

Víš?