SOSNA.

TAK vážná, plna pohádkových dum

zde stojíš v lesní hloubi; snivou tmání

tvých rozsoch jde jen táhlý větrů šum

a doupňákových křídel zatřepání,

když lovce tichý krok tvůj podrost sklání,

neb kohos, jenž tvým naslouchati snům

sem přišel z hluku světa s dumnou skrání

z tmy jako ty chtě dospět k nebesům.

Tak stála’s věky. – Ale přijde den,

kdy houkne topor. – Znik’ tvých větví zpěv,

pták, duše, prch’. A tich tvůj leží kmen.

Pak, ať jsi žďár, či krov pro lidský byt,

či víko chuďasovu na rakev,

dej všem svou pevnost, sny, – a potom klid.