ŠOTCI

Nebesa! To jistě šotci,

nárůdek ten bojovný,

co jsem pryč byl, vpadl mocí

do mé tiché pracovny.

Knihy z příhrad vyházeny,

ročníků všech sešity

rozmetány podle stěny,

inkoust po všem rozlitý.

Každý obraz křivě visí,

převrácen koš na papír,

tužky pryč! a rukopisy,

jak když vál v ně vichru vír.

Kde jsem nový překlad počal,

ach, ta zloba, neláska!

zvolna tekouc, žlutý močál

tvoří gumma arabská.

Píseň večer nedopsaná

popelníku na jícně,

jak by popel chtěla z rána

sypat na se kajícně.

A jak posměch když si tropí:

kam jen kolem padne zrak,

ryjící zřít tužky stopy,

samý čmár a klikyhák.

„Pomstu, pomstu, šotci malí,

krutě na vás vykonám!“

Ale kde se uschovali,

kam jen prchli odtud, kam?

Kde se tají, kam se skryli,

kde je najdu nezbedy?

Z kouta na mne nehledí-li

vysměvačné pohledy?

Ne, ne, prchli, hněv mnou zmítá,

rozpaluje do horka.

Ej, tu stopa, již mi svítá!

Malá z plsti bačkorka!

Po té stopě rychle, rychle,

ať se zrak jí nespouští,

než mi zmizí v lesy ztichlé,

pod listí a do houští.

Však co činím? Jen se shýbám,

stojím, váhám, pěkný rek,

k srdci tisknu jen a líbám –

sešlapaný střevíček...