ŠOTEK. (I.)

Od zoře po dvoře

slípka mi krákoře,

černá jak noc –

z noci se rodívá,

v temno se odívá

kouzelná moc.

Pod černým chocholem

podivným plápolem

očka jí žhou,

drápky kam vtiskuje,

stopa se rýsuje

muřínohou.

Kdáče mi od rána,

zní to jak satana

hýkot a smích –

Ajhle! co v kukani?

Září mi na dlani

vajíčka sníh.

Jak se ty podlouhlý

útvare okrouhlý,

lahodně skvíš,

něžné jsa znamení

tvoření, rození,

života skrýš!

V zářivé úpravě

kmitaje třesavě

křídloma z duh,

pod stropem na niti

mohl bys baviti

dětinný kruh.

Dívčí prst na tobě

vyryl by k ozdobě

srdéček dvé,

z pozlátka, obrázků

schystal by pomlázku

pro zlato své.

Ale zde nekyne

veselí dětinné

k líbezným snům;

ponurý poeta

šerým tě oplétá

vláknem svých dum.

Moře prý s ostrovy,

hradby hor, mlhový

oblaků šik,

země i s blankytem

v pravejci věčitém

našly svůj vznik.

Vajíčko půvabné,

ve hnízdo hedvábné

chtěl bych tě nést

kvočně per sněhových,

blankytných, duhových

s očima hvězd.

Celý svět brzičko

z tebe by, vajíčko,

také se zlíh’,

růžových obzorů,

zlatých niv, pahorů

smaragdových,

ze světla utkaných,

červánkem zlíbaných

báječných děv,

samá v něm pohoda,

záře i lahoda,

slavičí zpěv...

Marno! V mou samotu

zlatých snů jasnotu

nerozlije

kvočna ta čarovná:

milostně laškovná

Fantasie.

K záři a výsosti

duše již nehostí

mladický vzlet –

Nuž, tedy do Hadu

pro bídnou náhradu

v temnoty svět!

Vejce ty kouzelné,

vidiny pekelné

v odvetu dej,

obrazů pochmurných,

pitvorných, nestvůrných,

divoký rej!