ŠOTEK. (III.)

Když doba vytknutá vstříc konci spěla,

kdys odpoledne, v knihu nahlížeje,

jíž vážná kritika chval hymny pěla,

– neb byla prosta dráždivého děje,

všech vzletů nezdravých a škodných vzruchů

i psána v domácím jen ryzím duchu –

nad tímto skvostem, zdolav první stránku,

jsem hlavu sklonil do náručí spánku.

I zdálo se mi, že kdes v pustém dole

na zemi ležím, v jasných září kole,

jež nocí rozléval zjev rajské krásy, –

zjev anděla, jenž sedě stráží u mne

skyt’ poduškou mi roucha sněžné řásy

a ke mně chýlil půvab hlavy dumné,

kde bájný šperk na vlasů světlé vlny

tkal velké dennice svit divuplný.

A v temnotě, jíž krajina se halí,

zřím rysy mračné divokého skalí.

Ta chmura vůkol zlověstně se tváří:

kde v polosvitu šalebném a plachém

lem kruhu jasného se s temnem sváří

zřím fantómy, jež srdce plní strachem.

Nad uzly kořenů, jež trčí z mechu

jak zapletených nestvůr černé klouby,

pnou fantastické, obrovité houby

své rudé terče otravného dechu,

jež obletují velké šeré můry.

Tu nad neviditelným vzpjatým tělem

leb zmije syčící plá z husté chmury,

zlým okem ve smaragdu hledí skvělém;

tam cos jak hnusná ropucha se vleče,

jíž sedí jízdmo na sliznatém znaku

kýs trpasličí zmok; a z temné kleče

žhou rudé jiskry, oči vlkodlaků.

Sto mátoh takých, vidin hrůzy jiné

hrou polosvitů plachých vzniká, hyne

ve klíně tmy, jež těhotna je děsy;

ten přímrak celý zdá se v divém víru

rej živý vést jak mračno netopýrů

a příšer, hemžících se v pusté směsi.

I tam, kde větve gigantických stromů

jak mraky ztrhané se šeří vzduchem,

houšť kosmatá se vlní tajným ruchem;

mníš viděti tam, jakby hejna gnomů

výš, výše šplhala kol mocných suků

a věsila se pod ně v divném shluku

jak opic tlum, když zlobou druhů shozen

pod větví zachytí se v živý hrozen...

Mne jímá hnus a bázeň. Od přímraku

hled vracím k andělu, jenž na mne line

mír sladký z tichých, čarokrásných zraků,

dvou jitřních hvězd pod zlatem řasy stinné.

Zřím pokojně již do hrozivých stínů

jak oknem hošík, stulen v matky klínu,

u krbu teplého, kde zkazky zvučí,

v kraj vyhlédá, kde zimní bouře skučí.

Tak slastný klid se v moje nitro sklání;

neb cítím, že mne okruh světla chrání,

jež cherub šíří tmou; kam zář ta slétá,

zem sněhulek jen čistým bělem zkvétá.

Zrak maně zavírám ve blahém snění,

na čele cítím jemných křídel chvění,

z jichž červánků a sněhů v tichém ruchu

zvuk hudby rajské ševelí mi k uchu.

Jak druhdy, leže pod jabloní milou,

když květem zářným obsypána všecka

báj luznou šeptala nad hlavou děcka

a lístků pršku vonnou, růžně bílou

mu sesílala v čelo sladce snící –

jak tehdy v duše křišťálovém jase

jsem obrážel jen blankyt, shlížející

skrz větví květnou mříž: tak nyní zase

v mé nitro kane zlatá dětství chvíle,

mír nevinnosti, ráje duma tichá

z té křídel ševelících řásy bílé.

Leč anděl, zasmušiv se, jemně vzdychá

a ze rtů bolnosladký zpěv se lije

jak harfy rajské tklivá melodie:

Blaze duši, dokud tuší,

že s ní boží láska dlí,

v jasném zdroji víry svojí

dokud nebe zrcadlí,

dokud čisté srdce hostí

líbezný sen nevinnosti

a skráň tichý zápal svatý –

libým bleskem ovíjí

jako jitra paprsk zlatý

rosný kalich lilií.

Kam se děla s tvého čela

tato záře? Kam se děl

z duše padlé, v prachu zvadlé

nevinnosti čistý pel?

Jak list suchý, zbaven míru,

duch se zmítá v pustém víru

a hled kalný teskně těká

světem, jenž se pouští stal,

u tvých dveří stále čeká

hnus a nuda, trud a žal.

Běda duši, jižto kruší

beznaděje krutý hnět,

v jejíž chmury neplá shůry

žádné hvězdy spasný vznět.

V nížto vyschla svatá zřídla,

od níž prchla moje křídla,

nad níž blány netopýří

rozepjala temná moc,

pod níž v bezedno se šíří

věčná, nekonečná noc!

Stesk jal mě, srdce sevřelo se bolem.

Ruch úžasný se náhle zvedl kolem.

Jak za bouře když vichr v divém honu

rve v cáry fantastické mračen clonu,

ve strašném jeku, stonu, chechtu vřela

tma vůkol směsí strašidelných tvarů,

až polozřetelně z těch černých varů

rys vyhranil se ohromného těla,

stín gigantický, jakby tesán z mraků.

Tmou rudě vzplály meteory zraků

a příšerně se míhal vzduchem šerým

lem obrovitých křídel cípem sterým;

jak mocná větev stoletého stromu

se vzpřáhla ruka s děsnou drápů zbraní

a zaburácel hlas jak šelem řvaní,

jak sykot lačných vln a rachot hromu:

Již ustup, cherube! jest na vždy mojí

ta duše ztracená. Ty’s podleh’ v boji.

V ní láska zhasla, naděje a víra,

hrob citů svatých tma tam halí čirá.

Ó prodli! Ještě v temné její tůni

zřím jednu hvězdu, jež ji může vésti

z těch katakomb zas blahé na výsluní –

to ždání, nad pozemský prach se vznésti,

stesk po výsostech, nesmrtnosti touha.

Co hvězdou zveš, to bludička je pouhá –

hle zhasla již! – Ó věř, tvá peruť čistá

kam k zemi sklonit se již nemá místa.

Jen leda pelesť kolébky jí zbývá,

kde hladit můžeš ve snu děcka vlásky

a v ouško šeptati mu staré zkázky

o skvoucích vidinách, jež nebe skrývá.

Je cení lid jen jako krásnou báseň,

jež stářím svěcena, neb zívá při ní.

I ten zde časem nad hlavou jak jiní

tu vetchou, vyšeptalou zlatou třáseň

vlát nechává, ten prapor ideálů –

a verš svůj nutí svatých do zápalů –

však ptej se ho, co při tom v pravdě cítí!

Rci, duchu zbloudilý, chceš spasen býti?

Ó paprsku ze slunce pravdy ryzí,

lži chmura všeliká před tebou mizí.

Hleď v moji hruď! Tam temno jako v hrobce

všech mladých snů, všech žárů zhaslé sopce.

Zřím chladně na tu zem, jak poutník cizí,

a pravím si: Co tuto robit dále?

Hrát v této frašce, sebe, jiné šále?

Zde všechno pohaslo, co srdce hřálo,

v nic kleslo vše, co velikým se zdálo.

A hledím-li s té země v blankyt bezdný,

zkad velebně mi zníval hymnus hvězdný

o krásách nadpozemských, božských vzletech,

o slasti svaté nesmrtelných květech,

teď šeptám si: Co v tomto bleskném týnu

mé krtčí já, jež zná jen tmu a hlínu,

všech citů svazem hroudy jen se chytá,

ta bludička, jež chvilku šerem kmitá

a zajde beze stop ve věčné noci?

Ó běda, navždy ztracen! V mé je moci.

Dráp napřáhl. Já v náhlé hrůzy chvatu

vztáh’ ruku chvějnou k andělskému šatu;

však nezdržel stisk prstů křečovitý

tu řízu z oblaků, ty vzdušné třpyty.

A cherub líce smutné odvraceje,

jak mlha světlá chvěl se do výsosti.

Kruh jasný zmizel. Vichrem buráceje,

vír temnoty mně mrazem projel kosti,

mrak příšer zevšad schumelil se ke mně,

sta zubů vlčích, dračí křídla sterá

mi rvala bok a tepala mi témě

a v srdce vnikly drápy Lucifera.