ŠOTEK. (IV.)

Dotkalo sen chmurný peklo;

oko procitlé se smeklo

na roh trepky, čnící vzhůru –

Jakou zřím karikaturu!

Zraky mnu,

pevně na obuv je pnu –

Již to jisté:

Nadělení pekla čisté!

Na zobáku trepky zdobné

jízdmo dřepí vyžle drobné,

tropí drzý šprým a žert,

prohýbá se, kolíbá se,

potměšile ušklíbá se

trpasličí jakýs čert.

Pod paž sahám v hnízdo tejné –

to tam vejce čarodějné;

dlani vydal úkryt stinný

jenom střípky skořepiny.

Než, ó div!

každý střípek náhle živ

letí vzhůru,

změněn v bílou noční můru

a to hejno tichým ruchem

ševelí a křepčí vzduchem,

ochvívá mi obličej,

cítím kroužit kolem hlavy

mihotavý, třepetavý

tajemných těch bourců rej.

Rozbřesklo se v čele mžikem,

vím již, kdo mým besedníkem;

cítím v zádech mrazné chvění,

s bázní hledím na zjevení.

Leč, jak zřím

na ten divný pekla šprým,

po zlobůžku

s kusým chvostkem, křivých růžků,

na zhrblého, spátralého,

zcuchaného, schátralého,

titěrného raracha:

chechtem bázeň rozplývá se,

z nitra hlučně dobývá se:

chacha, chacha, chachacha!

Co mi smíchem slza splývá,

smíchem také skřet se kývá,

zubí se, že světce v nebi

rozesmál by svými škleby,

tam i sem

poskokem a přemetem

po mé trepce

po kejklířsku rejdí křepce,

až pak skokem na koleně

ocítil se, zuby ceně,

pitvorně se poklonil

a jak hádě očkem blyště,

prskaje a kviče, piště

směšným hláskem švadronil.

Zde jsem, nejmenší všech skřítků,

nejněžnější z pekla kvítků,

jehož’s za roba svých choutek

zaklel v čarodějný žloutek.

Ale rci, proč z pekel říše,

kde kol Satanova trůnu

ční sbor temných obrů v pýše,

vhodnějších pro pěvce strunu,

mne jsi zvolil, zakrslíka,

pekelného trpaslíka,

jejžto vísky chuďas tupý

leda volá do chalupy,

bych jej žitem, mlékem dařil,

za lenocha hospodařil?

Ne, ty’s jenom, pekla skřečku,

vhod mé Muse nosit vlečku.

Nejsem jeden z obrů písně,

kteří v lesku věčně skvělém

nad pozemských mraků třísně

mezi hvězdy strmí čelem.

Sám jsem trpaslík já pouhý,

Lilipután poesie,

komáří jenž křídla touhy

marně vzhůru k slunci vije.

Plachý kmit mé skrovné slávy

brzy rmutný popel ztráví,

příští doba ve prach němý

zašlápne mě pohrdavě

s dumami a vzněty všemi

maličkými v malé hlavě

jak pýr nicotného kvítku

se zrnéčky bez užitku.

K posměchu bych leda vzýval

v rámec titěrného zpěvu

hrůznost velkolepých zjevů,

o nichž Dante, Byron sníval.

Jen ty, pekla filigránku,

Mefisto jsi vhodný pro mne.

Buď mi vítán! Podej blánku,

podej vrabčí pírko skromné,

neboť celý – zdá se věru –

v kohoutím bys zapad’ péru.

Snad i krev? Ó takých tretek

moderní už nedbá šetek.

Smlouvy pak jsou v našem věku,

vyjma dobrou hypotheku,

na hlupáky pouhou pastí,

advokátských kapes mastí.

Inkoust prostý, péro husí

dnes nám plně stačit musí,

jímž vy, pěvci českých lánů,

beze smlouvy, nenuceně,

zapíšete třikrát denně

černé duše mému pánu

v pohoršeních, svodech květných.

Dávno propad’s naší moci;

v odměnu jen zásluh četných

posílá mne kníže noci,

bych ti plnil každou choutku

švihem čarovného proutku.

Rci jen, po čem bažíš právě –

po rozkoši, zlatu, slávě?

Čili volíš z říše bájí

rudý plášť, jenž vzduchem lítá,

čapku, jež tě lidem ztají,

ubrousek, jenž hody skýtá?

Švandových-li dud či meče

přeješ si, jenž sto hlav seče?

Pokyň jen a čtvero draků

zapřáhnu ti k vozu mraků,

vystavím, než vzejde zoře,

z perel palác prostřed moře –

chci ti sloužit do úpadu

všemi kouzly, vtipy svými –

jednu výminku jen kladu:

bys mi nečítal své rýmy.

Ó sám nerad stíhám znova

myšlenek svých nuzná slova,

jež se chmuří knihy blanou,

jak se šeří po pažitu

stíny oblaků, jež planou

zlatem, sněhem na blankytu...

K čemu tvých si žádám služeb,

tážeš se? – Mou duší letí

zmatená směs vidin, tužeb –

volba zlá v té svůdné změti.

Bav se s ní! Já v koutech zatím

pavoukům zde přízi zhatím

a prach s židlí chvostem smetu –

zdaž to bydlo pro poetu?!

V pustých zdech

vrtochy a stesky nech,

v davů hřmotu

najdeš zašlou jarou notu.

Ven již se mnou z toho puchu

do čerstvého lidí ruchu,

v života rej strakatý;

rád bych opět křepčil v týle

šosákům a noční chvíle

krad’ se v dívčí komnaty.

Vzpomněl’s dobře! Oj, ty’s, šetě,

rejdilo as po všem světě,

zřelo mnohé svižné frašky,

tropilo as divné šašky.

U nás již

s látkou pro veršovce kříž –

v dáli, blízku

opěli jsme každou třísku.

Snad že pro mne v suchopáru

z pekelných tvých memoárů

svěží stéblo vyraší,

rozvíří se pestrá mela

a smích rázem s mého čela

nudy mračno zaplaší.

Nechtěj toho! Leckde kryje

čertí dráp má historie;

vydáš-li ji věrně tiskem,

s hubeným se potkáš ziskem:

Budeš klat,

že bonc žádný tobě svat,

že čpí síra

z písně tvé, jež prósa čirá,

velebné že smýkáš Muzy

všedním blátem v posměch luzy,

dáváš denní vřavě v plen;

nedočkáš se v nuzné chmury

svitu s hůry, sinekury,

titulů a čestných cen.

Jakáž pomoc! Marně vzadu

rozum hučí moudrou radu,

kdy spřež bujných šprýmů běží

před mým vozem bez otěží.

Vím, že zdar

nekyne mi z tvojich čar,

ale darmo

střásám již těch kouzel jarmo:

Cítím, jak mi čoudem sirným

smysly mámíš, rejem vírným

šklebných mask mi pleteš um –

hněv-li vzbudím proti sobě,

pošlu k tobě, pekla robě,

kritiku i publikum!