ŠOTEK. (IX.)
Ďas foukl se smíchem do vzduchu před se
a v nic se rozpraskl roj lživých světů.
Plášť rudý rozhrnul se, vzhůru zved’ se
a prch’ jak oblak červánkový v letu.
Já pevnou půdu cítil pod nohami.
Rci, je to země? Vzduchu mám již dosti,
kde bavil jsi mne větrnými klamy,
jsem syt romantičnosti, báječnosti,
stvůr z pavučiny, mlh a lunné záře,
syt letu v červáncích a jitřní páře,
mám po krk hvězd a rozprav o věčnosti,
všech reflexí jsem přesytil se zcela, –
zas žízním jen po hutné skutečnosti,
po hmotném tvaru živoucího těla,
po hřmotném plese, po smyslném žáru,
zřít v oči plamenné a do poháru.
V čas touha pozemská ti v srdce vniká.
Hle! krčmy okénko tam ve tmě bliká –
tam uchvátí tě plným kouzlem hmota:
krev hroznů, ňadra děv a bujná nota.
Zmok s vazu mého skokem k zemi sletl,
v běh dal se přede mnou a rudým žárem,
jenž hvězdou krvavou mu na lbi zkvetl,
jak bludička mi svítil suchopárem.
Blíž okno zářilo a ze tmy husté
již nořila se krčma osamělá,
z ní do noci se nesly hluky pusté
a hudba divoká se smíchem zněla.
I vkročili jsme na zetlelé prahy.
Ho! jaký tlum to pestrý, polonahý
těl zapletených v jeden chumáč divý,
tret skleněných a žhavorudých cárů
a tváří plných smyslného žáru
i černých řas, z nichž pohled blýská chtivý,
rtů kyprých, na nichž bujný úsměv hýří,
a vlnících se vzduchem temných copů –
jak listí vichrem v šumném kruhu víří
pod nízkým trámem zčernalého stropu!
Jim zvláštní párek hudebníků hraje:
To snědý cigán tamburinem zvoní
a Švanda kýs, měch paží přitiskaje,
tvář rozdulou nad staré dudy kloní;
nad měchem rohatá se třepe hlava,
s níž vlaje vousů scuchanina tmavá, –
ta kozlí tvář tak divné věci robí
a poťouchle tak okem svítí, mrká,
až řekl bys, že místo prosté zdoby
sám živý ďas to z měchu témě strká.
A jaké zvuky – Ba, to Švanda pravý!
Z těch jeho dud se jiskří bujnou silou
duch české veselosti řízný, zdravý
a nohu chvátí notou rozpustilou,
že bezděky se ladí do poskoku,
prst luská nad hlavou, smích blyští v oku.
V to živly jiné, cizokrajné míchá
zvuk tamburinu, z jehož noty hravé
žár opojivé smyslnosti dýchá;
chřest jeho zní, jak jižní moře smavé,
když vlnou teplou lichotivě šplíchá,
zvouc nožku dívek do třpytného brodu,
a hlasy zvonků cinkají tím šumem
jak smíchy nahých sirén, plných svodu,
když z vod se noří laškujícím tlumem.
Ta hudba, vřava, zásvit bílých ramen
mne táhnou mocí do pustého reje,
krev do mých skrání šlehá jako plamen
a duší chtivou myšlenka mi chvěje:
Zde, zde jest život ve svém jádru pravém,
zde bytí vrchol ve svém květu žhavém!
Nech zvou ji struskou pokrytci a blázni,
přec perlou ryzí jest, co vír ten chová;
kdo’s rozumný, tu šumnou číši prázni,
v níž kypí věčná moudrost Hafisova!
Ten triumf bakchantický vzňatých pudů,
to burné opojení vnadou hmoty
vol nad lichého mudrlantství nudu,
nad bledý nimbus zimomřivé ctnoty!
Tu vstříc mi bouří polonahá děva,
dlaň její pravá číši ke mně šine
a na mé šíji pálí, chví se levá.
Vlas bujný v čirém neladu jí plyne
kol těla, v divých peřejích se splétá;
leč kadeří těch spousta rozpoutaná,
jichž nocí tu tam svítí sklenná treta
a rdí se rozškubaná růže planá,
přec jenom zvyšuje té děvy vnadu.
Tvář přisnědlá pod řasou leskle tmavou
zrak opojný, tůň vášně plápolavou,
a v ústech svěžích jeví perel řadu.
Sny sterých rozkoší se zdají chvěti
kol rtů jak plných třešní: svůdným pelem
jest omlžena živost luzné pleti
jak libým dechem na ovoci skvělém.
Pod plecí obnaženou s jedné strany
vlá roušky stržené lem rozervaný
a plně okazuje hrdla vděky,
nádherně vyklenuté bílé rámě,
tvar páže ladně oblý, pružně měkký
a hrudi část – tou krásou smysly mámě.
Toť plné kouzlo mladistvého těla,
květ, záře, hudba čar, sníh, láva vřelá...
Tak číší, zrakem siréna mě loudí
i hlasem, který sladká vášeň tlumí.
Číš prázdním. Oheň v žilách mojich proudí
a závrať rozkoše mi hlavou šumí.
Již moje ruka chví se v jejím pasu
a v šílený ten vír se s děvou řítím,
dvě vlny pružné na svých prsou cítím,
kol zmítají se hadi černých vlasů,
vše rejem strakatým se v jizbě točí.
Jen jako ze sna vidím dudy v koutě
a nad nimi se blyští rudé oči –
to v taktu hlavou kývaje a kroutě
ďas malý s měchu místo kozlí hlavy
jak divák pestrým divadlem se baví