ŠOTEK. (V.)

V časech dávných na lesnaté hoře,

lepotvárné věže v oblak noře,

s chrámem velebným ve svatém tichu

dumal konvent bohulibých mnichů.

Žili v modlitbách a pracích vědy

a jich zpěvem hlaholil chrám šedý,

zbožnou ještě glorií se nítě,

kdy noc vůkol halila kraj šírý,

okny chóru nádherného svítě

shůry v temno jako maják víry.

A když kynula jim zábav chvíle

a her nevinných, jak ptactvo bílé,

kroužící kol sivé skalní výše,

v níž má skryté pod břečtanem skrýše,

postavy tu s rouchem řádu světlým

bělaly se sadem pestře zkvetlým

nebo v otevřené chodbě stinné,

jíž kol sloupů vlály věnce vinné.

Ten jde volně, nad knihou se kloně,

jiný zalévá kdes na záhoně

tklivě významný květ passiflory,

tam dva v učené se dali spory

a zde jeden sklání pohled snivý

přes klášterní hradbu v žírné nivy;

v šírém koberci, jenž spřádá dole

vísky, města, háje, luka, role,

v dálce vše až splývá modrým mrakem,

bez touhy se kochá klidným zrakem.

Dlouho přebývali v míru blahém.

Posléz’ lapeni přec arcivrahem,

který dávno kolem svaté tvrze

chtivě kroužil, až tam vnikl drze,

v údech odpor proti hlavě vznítil.

V nekázeň řád posvátný se řítil,

až kdys opat, zjitřen mnichů vzdorem,

nad hlučícím odbojníků sborem

prudce zahřměl v kapitolním sále:

„Ať si – rarášek vás řídí dále!“

Zdrobnil sice slovo prchlivosti;

však i drobtu bylo víc než dosti.

Jedva se rtů slova zlá se smekla,

vhup’ mu na temeno šašek pekla

a kol mniši hrůzou ustrnulí

na důstojnou hlavu pohled pnuli,

jížto na lysině lunných jasů,

ve stříbrném věnci sporých vlasů

skrček huňatý se uvelebil

a jim v oči pitvorně se šklebil.

Rarach! Rarach! rozlehlo se v davu

a čert smál se v prchajících vřavu;

ubíhal sám opat poděšený –

za cíp kapuce ďas přivěšený

za ním lítal, jako šašku v týle

rolnička když skáče rozpustile.

Od té doby rejdištěm zlé moci

klášter ubohý byl dnem i nocí.

Tisíc neplech drobný ďas tam robil,

řeholníky sterou fintou zlobil.

Zdřím-li v parnu mnich pod větví lípy,

jistě stéblem pošimral mu chřípí;

v šach-li hráli dva, před hlavním tahem

skoče na desku vše skácel šmahem;

růžky křivé nahmát’ nenadále,

kdo sáh’ pro meruňku ve skrýš roucha –

různým poboňkem je škádlil stále

zpupný šotek, dotěrný jak moucha.

Bratr sklepník, před načatým sudem

když hled kochal v jasném moku rudém,

sršícím jak rubín v číše krystal,

a již nektar okusit se chystal,

náhle mrštil sklenkou o zeď sklepu

a mok vzácný stekl v hrstku střepů:

pohlédnul-tě v drzá očka čertu

v lemu číše, když ji nesl ke rtu.

Stejnou trýzní fráter kuchař vzdychal:

zmok mu s cukrem sůl, med s jíškou míchal,

a když stála na svátečním stole

hrdá paštika, již s hora v kole

věnec jemné rosoliny šňořil:

jedva v ni nůž opatův se vbořil,

jistě uvolnil jen průchod ďasu,

by z ní skočil, zkaziv perlu kvasu.

V noci rozlehl se zvonec k hóře

a hned mniši, střásše spánek sladký,

k modlitbám se shromáždili v chóře.

Leč kdy zkřehlí zašli do cel zpátky

a sen zlatý znovu k nim se skláněl:

zvoník, nastojte! zas v chór je sháněl –

bylť jej ďasík v tuhý spánek vrhl

a sám prve v nečas zvoncem trhl.

Ztrestaný sbor mnichů valnou dobu

snášet musil pekelníka zlobu;

marně zaklínal a boha prosil,

vláhou svěcenou dům celý rosil.

A by dostoupen byl vrchol trýzně,

biskup rozhodl se, v jejich středu

prodlít hostem na znamení přízně –

kterak ďábelství skrýt jeho hledu?

Sboru tesknému pluh péče, hoře

hlubší vráskou chmurná čela oře,

čím den uvítání chvátá blíže –

až je soudruh jeden zbavil tíže.

Mnich ten štíhlý, v prvém žití květu

výhost dada skutečnému světu,

mysl obrátil od zemské hluši

k tajným vidinám, jichž luzné tváře

míhaly se stále snivou duší,

tkány z čisté, svaté nebes záře.

A co duchem sladká hudba zněla,

slyšitelná jenom krásy dětem,

a líc bledá plála nitra vznětem:

ruka tvůrčí v pergamen se chvěla

zachycujíc tam ty zjevy tajné

v rysech ladných, v barev duze bajné,

kouzlíc jasné anděly a svaté

v iniciál sličných zdoby zlaté,

okrašlujíc veršů zbožných knihu

lepých arabesek hustou sítí,

jež jak povíjivá zeleň jihu

vinuly směs úponek a kvítí,

malebně se proplítaly spolu

po obrubě stránek vzhůru, dolů...

Hotova již kniha. Desky silné

poutají ten výkvět ruky pilné

kůží vzácnou, v rozích okovanou,

vtlačenými květy šperkovanou.

A mnich malíř, stoje před pulpitem,

jejžto kniha otevřená tíží,

s lící blahou, s pyšným v oku třpytem

k nejkrásnější arabesce shlíží,

přemítaje, má-li k barev duze

ještě přidat šperk – Křik’ v náhlé hrůze:

Ze zlatého úpon zauzlení

pekel opička naň zuby cení,

dřepíc v samém středu arabesky.

V okamžiku příštím jako bleskem

malíř odhodlaný chytil desky,

přirazil je k sobě prudkým třeskem,

mžikem také pevnou sponu sklopil

a dlaň vnořiv do stříbrné schránky

vodou svěcenou z ní knihu skropil,

vězni zatarasil všechny branky.

Chvátal mezi bratry knihu nesa,

vypravoval, kterak lapil běsa.

Jak tu bouřně jásal zástup mnichů,

zbaven strůjce tolikerých strastí!

A když setmělo se krajem, v tichu

s pergamenovou jej snesli pastí

v úval odlehlý, tam vykopali

jámu přehlubokou, knihu s běsem

vmetli do ní, hlinou zasypali

a prsť skryli trninou a vřesem.

A zas na výšině klášter tichý

hostil klidné, v bohu šťastné mnichy,

až byv zpuštěn v bouřném časů víru,

zarost’ břízami, byt netopýrů.

Ale dosud ležel čertík jatý

v lůnu země, poutem knihy spjatý,

jako kvítek v tísni herbářové,

zaklet mezi listy žaltářové,

ploše přimáčknut na pestrou blánku;

ztrnul zde jak křeček v zimním spánku.

Tu kdys po stoletích doktor Krejčí,

zkoumaje zlom vrstev žáků rejči,

našel knihu vetchou. Darmo hleděl

sponu odemknout, by obsah zvěděl

– zanýtovaliť ji s velkou péčí

klášterníci pro jistotu větší –,

až pak zvolal: Kdož ví, jaké básně

dávné, výborné ta plíseň kreje;

moh’ bych s Hankou skoupati se krásně –

Raděj’ pryč s tím! Rovnou do Museje! –

V Museji muž starých věcí znalý

zkoumá dar: Zisk písemnictví malý –

ale za to jaká maleb cena,

miniatur sličnost netušená

s ornamentem krásy svrchované!

A duch český z každé řasy vane:

svědčí o něm zlata podklad černý,

typu slovanského výraz věrný.

Mocnějším vždy jasem oko plane,

čím dál zírá v listy malované.

V levo tu, zas v pravo hlavu točí,

s vytržením k nebi zdvihá oči,

ruce mne, ret mnohým „ach!“ se chvěje,

juž i slza svrasklou tváří spěje.

Ó buď vzácná chvíle požehnána,

v níž ta skvostů neskonalých schrána

ze zasuté pokladnice dědů

odemkla své třpyty mému hledu!

Nyní teprv z minulosti skvělé

českých uměn každá clona zmizí,

velebně se vypne v záři celé,

že v prach klesne všecka sláva cizí.

Dále muž se kochá maleb sledem;

náhle překvapen tkví v jedné hledem.

Ajhle, jaký geniální žertík!

V arabesce skvostné směšný čertík

jako pavouk na půvabném kvítí

tmí se v závitkové zlaté síti.

Učenec v tom zvláštním zjevu bádá,

radost nová v jeho tvář se vkrádá,

podrobnostem mistrným se diví:

Aj to jakby rarášek byl živý!

Věru, perla celého zde díla:

jaký realismus, jaká síla!

Nával dojmů radostných jej tíží;

vstal a prudce po komnatě kříží.

Jaký ples to po národě vzbudí,

jak mé soky závistivé ztrudí,

až svůj nález velkolepý světu

zjevím zprávou, do níž hojně vpletu

výsledky svých badání a prací!

Korunou mé bude publikací

rozbor ďasa vzácného. Mé jméno

na věky též bude proslaveno

s tímto čertem, který v každém chlupu

váží nad Breugh’lových příšer tlupu,

nad nímž ztrne obdivem svět celý – –

Náhle uváz’ v samomluvy toku,

stanuv před knihou jak zkamenělý

s tupým děsem v rozšířeném oku.

Bez poskvrny, v neúhonném lesku

zářící tam vidí arabesku,

marně obraz čertíka v ní hledá!

za to vedle na bronzové lebi

bůžka, tížícího spisy – běda! –

živý šetek hamižně se šklebí.

Byltě čertík, zbaven tísně blánek,

zvolna střásl věkovitý spánek,

povypjal se z pestroskvělé půdy,

natahoval zkoprnělé údy

a jak splasklý měch, když bobtná dechem,

tílko zhnětené zas šířil, dloužil,

až pak ze žaltáře skočil spěchem

na bůžka, jenž za těžítko sloužil.

Odtud smál se drze vědátoru

do ztrnulých, vypoulených zorů.

Posléz’ ruka kustodova maní

nad pitvůrku šklebivou se vznesla,

však než mohla dopadnouti na ni,

již naň rarach zoubky cenil s křesla;

hned zas chytil nebes ložních šňůru,

šplhem opičím se mihl vzhůru,

odtud střemhlav na divan se spustil

v koutě starým haraburdím šustil,

kolem glóbu zarejdil si skočnou,

přemetl se nad severní točnou

a teď učenec ho v týle cítí –

hrůzou schvácen z komnaty se řítí,

v divém trysku prudce tělem třepe,

jako šílen do týla se tepe,

bez oddechu pádí řadou síní,

vráží do knih, odlitků a skříní –

teprv dole v čerstvém chodby vánku

klid se vrátil do zchlazených spánků.

Stanul, udeřil se v čelo – Běda!

Což tak zdětinštěla leb ta šedá,

že již babských strašáků se děsí,

klamu smyslů, jež mu na nos věsí

hříčka obraznosti choré?! Štěstí,

že zrak žádný nespatřil to scestí.

Tak se utišil. Šat přece s péčí

protřásl; jda zpátky volným krokem,

jakby skrytých obával se léčí,

v každém koutě bystrým badal okem,

a když otevřel své jizby dvéře,

k žaltáři spěl první pohled plachý –

ani stopy nikde po příšeře,

jež mu nahnala ty směšné strachy!...

Přised’ zase k dávné, skvostné knize,

lepotou se kochal rouch a tváří,

z jemné, zlaté arabesek příze

pilně tkal svou příští slavozáři,

všechny díla půvaby a ctnosti

snášeje do stati sáhodlouhé, –

k tomu za lék choré obraznosti

místo kávy mléko srkal pouhé.

Z jitra do večera celým duchem

ponořen je mezi vetché desky,

bez účinku na kustodu hluchém

svážejí se podřízenců stesky:

Tajný škůdce od nedávné doby

v Museji prý tisíc neplech robí.

Pro knihu kdo s katalogem jde si,

jinou za ni vezme ze příhrádky,

pravou najde časem v koutě kdesi

aneb ztratila se bez památky,

celá knihovna je čirý Babel –

a též sbírky jakby hatil ďábel!

Mezi třpytné kolibri a hmyzy

vřaděny jsou lastury a kyzy,

motýlů skříň chová netopýra,

v hejnu pěvců straší oči výra,

morče zabloudilo mezi dravce,

žába skokan mezi přežvýkavce,

čáp má nápis, který patří ke lvu,

axolotl takto změněn v želvu,

zabloudila trilobitů jmena

tam, kde sbírka bůžků vystavena,

mezi cepů strašlivými hroty

skromně visí Puchmýrovy boty,

kostra mastodontí jednou z rána

husitským je sedlem osedlána,

na němž orang-utan s vážnou lící

Stradonickou chová popelnici,

mumie se pyšní zdobou knírů,

vedle indianská dýmka míru

kajmanovi čouhá z děsné tlamy –

zkrátka, všude šprým a zmatek samý.

Avšak náhle jinam všechny hledy

upjala seč na bojišti vědy.

V Museji se choval drahocenný

pergamen, stem věků posvěcený,

ryzím zpěvem nadšeného vzletu

velebící skutky hrdin slavných,

vzácný svědek duchového květu

v naší vlasti za dob šerodávných.

Ale zkusil cizí skepse dravost,

ba i doma hloučkem hánců strádal,

a z těch jeden, když sok hájil pravost,

dnem i nocí po důkazech bádal,

zkoumal každé slůvko lupou tenkou,

ostrou sondou šťáral v každém listě,

až kdes našel cosi nad písmenkou –

známka diakritická to jistě!

Zahřmotil hned veřejnosti bubnem,

rozhlásil svůj nález v ryku chlubném:

„S této kličky pouhé, s toho bodu

celou stavbu klamu zvrátím hračkou.

Nesetkáš se v žádném dob těch plodu

s háčkem takovým neb jinou značkou –

zaneslť nám teprv Hus náš velký

v liter sad ty motýlky a včelky.“

Všecko mlčí, omráčeno žasem,

až sok jeho tuřím zvolal hlasem:

„Škoda věru dřevce, jímž má ruka

ve prach svalí toho nedouka!

Prvním vzhledem na černidlo jiné

všechna podezřelost známky mine;

při opisu za dob našich vznikla:

pouhá – kaňka to, jež z brku střikla!“

Hahoj! Učená se strhla vřava.

Diváku to leckdy rozkoš pravá,

když tak v zápas vědy proti sobě

bojovní dva kohoutové měří,

že kol v divé vyškubáno zlobě

chumelí se vlastní cizí peří.

Leč i neučenci v tuhou rvačku

dostali se pro neblahou značku:

Tečka! na praporu jednom stálo,

Kaňka! vesele na druhém vlálo,

pro kaňku a tečku v lítém boji,

národ rozštěpil se v tábor dvojí,

zrádci! zde a tamo: blbci! znělo;

v boji tom vše jiné dílo dlelo,

brk se změnil v kord a v tesák dláto,

dštilo vůkol kamení a bláto,

i též břitké, jedovaté střely –

Na rukopis málem zapomněli.

Až hlas jeden vynikl z té vřavy:

„K čemu poslouží ten zápas dravý?

Prv ať věda spornou známku zbádá –

do té doby mlčiž marná váda!“

Hlas ten zvítězil a předmět sporu

vydán zkoušce učeného sboru.

V Museji na podezřelé skvrně

bůh ví jakou kyselinou čpavou

chemik rozbor konal opatrně,

až svůj nález podal, vrtě hlavou:

„Nemohu než s podivem a hnusem

věc tu pojmenovat – čertím trusem!“

Užaslý sbor trnul bez hlaholu.

Jenom kustos v dolním konci stolu

jako uštknut hadem vzkočil divě,

dlaněma si zastřel bledé tváře

a vzdech táhlý vydal žalostivě:

„Ach, vše ztropil rarach ze žaltáře!“

Vědci slovům záhadným se diví,

k úsměvu ret nejeden se křiví.

Náhle vrzly dvéře v lehkém ruchu:

Dovnitř šlehl oček rudým žárem

pitvor chundelatý s růžků párem

a zas unik’ v mefitickém puchu.

Celý sbor tu polekán se zvedá,

u kustoda vysvětlení hledá,

a když seznámil je s knihou, šetkem,

vrtí hlavami nad bájnou zvěstí,

však zjev nedávný jim vážným svědkem,

že cos divného zde skryto jesti.

K ráznému se odhodlali činu:

zbavit Museum těch mrzkých pletek,

zbádat záhadnou tu čertovinu,

vyšetřit, kdo tajemný ten šetek.

Vůdce zvolený vše s péčí váže,

načrt’ plán a cestu k metě vhodnou,

u všech dveří rozestaviv stráže,

aby léčí obklíčil zvěř škodnou.

Voj se schystal, každý zbraň svou vole:

staré kelty, Táboritů cepy

neb jen skromné deštníky a hole,

jeden foukačku též s perským práškem

uchystal si k honbě za raráškem.

A byl hon to slavný, velkolepý!

Brzo honci šklebivého ďasa

z pavučin kdes v koutě vyplašili,

rozlehla se vřava mnohohlasá,

huš huš! znělo, zbraně harašily

a čert veverkou jim prchal v kole:

Tamo hned – zas tam – tu výš – tu dole

jako šídlo potvůrka ta hbitá

bleskorychle semotam se kmitá,

honci za ní s křikem; ten jak slepý,

holí tříská popelnici v střepy,

onen v druha místo v ďasa tluče.

Ze sálu v sál šotek prchá ruče,

skáče v okna, rejdí po balkoně,

učený sbor za ním v ryčném shoně...

A lid venku s úžasem se staví,

na ulici vzrůstá v husté davy,

ruce spráská: „Jaký div se děje?

Ruch a život vjely do Museje!“ – –

Do síně zas prchal ďasík čilý,

a než za ním honci přikvačili,

obratně se schoval do klobouku,

jejž kdos odložil na skříni brouků.

Za podšívkou ukryt smál se tiše,

halas pádících kol vědců slyše,

až pak upocení, utýraní

upustili od marného štvaní.

Zvolili však výbor sedmi členů,

aby hledal pilně ve dne v noci,

až se zmocní rohatého plenu.

Tu smích šetek jedva doved’ zmoci:

neb kde věc má usnout jaká koli,

tam se u nás pro ni výbor zvolí!

Ale klobouk, nyní ďasa skrýše,

ocítil se na věhlasném čele

statného práv českých hájitele,

jenž se chystal právě na sněm říše,

by tam bránil břitkou ducha zbrojí

ve při svaté domovinu svoji.

Když pak dojel města na Dunaji

a tam zased’ v radícím se klubu,

nikdo nespatřil, jak diblík v taji

klobouku se vyhoup’ na obrubu

a jak potom za poslanců zády

začal mrzké šibřinky a spády.

Řečník líčí ozdobně a tklivě

tuhý zápas, který na ně čeká,

kde píď práva každou závistivě

odpírá nám zloba odevěká,

že tu nutno sebrat všechny síly,

opatrně postupovat k cíli,

jak čas velí, schytrale neb rázně

a dbát ve všem nejpřísnější kázně –

V tom se hlásek ozval s oné strany,

kde mlel palci vážný státník Planý:

„Kázně máme dost, leč jako chleba

více bystrých řečníků nám třeba.“

Všichni, že to Planého hlas, mněli,

neb jej nikdy mluvit neslyšeli;

onť jen lysou hlavou rázně kýval,

svorně hlasoval a stranou zíval.

Sám teď netušil, že onen hlásek

vydal z jeho šosu skrytý ďásek.

Za svou prostořekost neslýchanou

utržil si, chuďas, ostrou důtku,

nic že nezmůže se řečí planou,

zde jen třeba moudrých, tichých skutků:

pilně chodit na sněm, do výborů,

většině hlas dávat bez odporu,

jemně spřádat zákulisní styky

tam, kdy skryté hýble politiky – –

Nastojte! tu znova odboj břitký

ohlásil se na šlechtické straně:

„Léta předem již ty tajné nitky

a co upředli jsme? Vojska, daně...“

K ustrnutí všech to šlechtic řekl,

jenž byl prvním klubu diplomatem –

vlastně šotek, jenž se tajně smekl

pod frak jeho po řetěze zlatém.

Nesměle mu druzí namítají,

že přec není práce bez úspěchu:

české vědy pevný stánek mají,

Museum se vzpíná pode střechu,

nová krytba nad Karlovým hradem,

jiné otázky se zvolna řeší – –

„Tak dnes žebrák almužnou se těší,

nedbaje, zda umře zítra hladem!“

Takto zakvik’ z jiné kapsy zase

kletý ďas a měně řadou křesla

dále v různě zpitvořeném hlase

metal do klubu ta hluchá hesla,

průpovídky babské lvího vzhledu,

nadulé ty žabky, plné jedu,

jichž se rodí na sta v bařenisku

zlovolného, nezbedného tisku,

laciné ty bliktry, jimiž chytá

politické hejly závisť skrytá,

sama nevědouc, jak provést lépe,

co svým kyjem pobláceným tepe.

Klub vzal tvářnost nebývalou na se,

na poplach bil předsednický zvonec

do hádky a vřavy mnohohlasé,

a vše chýlilo se v divný konec,

když tu klubu humorista jarý,

jemuž z šosu vtip se ozval starý,

vzplanuv nad tím posvátnými hněvy,

přisáhl, že pokoje si nedá,

skrytého až břichomluvce zjeví.

Bedlivý si dával pozor po té,

až mu v prstech uvíz’ neposeda.

„Ajhle!“ – zvolal – „diabolus rotae!“

Ale ďas mu z ruky vyklouz’ mžikem.

Marna byla honba za diblíkem:

jako rtuť sem tam se hbitě kmital,

jako úhoř vysmekal se z hrsti,

a když klub ho týden marně chytal,

výtěžkem byl štipec kozlí srsti.

Odtud v klubu zloboh bez ostychu

pouštěl uzdu satanskému pychu,

poslance kde moha škádlil, zlobil,

žhavou síru v debatu jim drobil,

při salonní politice dvorné

tropil za ně kousky nemotorné,

hatil nitky zákulisních akcí,

taje klubu nosil do redakcí,

lístky poznámek jim z kapes kradl,

verše s cukrovin tam za ně kladl,

leckomu i potměšilou směnou

za řeč doma pilně sestavenou

podstrkoval hluché třesky plesky,

za šlechtice hlasoval vždy česky –

zkrátka, s děsnou lstí a troufalostí

zkoušel ďábelské své vlohy všecky,

aby den co den až k zoufalosti

ztrpčoval jim život poslanecký.

Bez pomoci snášeli tu trýzeň,

v marném hněvu skřípajíce zuby,

až jim nápad vnukla nebes přízeň:

„K čemu máme spřátelené kluby?

k čemu naše s klerikály páska?

Vyšleme k nim prostě deputací,

by jich pomocí nás zbavil ďáska

řádný, slavný obřad vymítací!“

Na pomoc již exorcista kvapil

v český klub, by ďasa vymít’ z něho;

a ten brzo zkrotil rohatého,

rázným hmatem za ouška jej lapil,

do klece jej vstrčil přichystané,

ze drátěných křížků hustě tkané,

do níž místo cukru, vody vsuli

síry kus a misku plynné smůly,

a tam rarach schoulen u zajetí

na bidélku přešlapuje bídně –

po vlastech pak zvěsti blahé letí:

„Ďasa přivezou nám naši z Vídně!“

Česká delegace šotka v pasti

s pýchou vezla jásající vlasti;

oslavou je vítal národ vděčný,

pestrých spolků průvod nekonečný

a hold nadšený jim řečník vzdával,

kvítím, vavřínem je obsypával:

Kterak na věky zvěst veleslavnou

génij vlasti ryje v dějin desky,

že jich umem, prací neunavnou

čerta domohl se národ český.

Ale nejvroucněji ze satana

těšila se klerikální strana,

neb jí přinesl ten zloboh malý

pádnou zbraň na zkrotlé liberaly.

V naší době smutné, která věří

tomu jen, co váží se a měří,

hlinou jen si krtčí dráhy ryje

a říš netělesnou, mimosvětskou,

z níž k nám světlá útěcha se lije,

prohlašuje za báchorku dětskou:

jaký triumf pro zastance víry,

pro nevěrce jaké zahanbení,

když tu náhle v atheismus čirý

rarach živý směle zuby cení,

rarach onen, jehož chvost a rohy

lehtaly jen k smíchu neznabohy.

Nyní může hmatat každá ruka

důkaz pravd, jimž učí věrouka.

Tento ďas je s kathedraly boží

posupný jen chrlič líce šklebné,

ale nad ním již si divák složí

celou stavbu krásy převelebné,

pilířův a rozpon tvary sličné,

hrdých fiál květy nebetyčné,

hvězdnou klenbu nebeského týnu

s božím trůnem v kůru serafínů,

všechny pravdy, kteréž nebem psány

v písem svatých věkověčné blány.

Takto kázal hromovitým hlasem

tábor pravověrných, do své schrány

přijav drahocennou klícku s ďasem.

A hned poutě valné pořádány,

by lid všechen spatřil tyto divy,

pekla, věčných trestů důkaz živý.

Ze všech krajů českých, od Šumavy,

Brd a Krkonošů, z dáli, blízka

vypravila záhy každá víska

pod korouhví šumné, pestré davy,

sesterská pak Moravěnka zvláště

vyslala sem zevšad hosty četné,

rudé koženky a modré pláště,

bílé haleny a frýdky květné,

líčka roztomilá oček jasných

pod šátkem, jenž hořel mákem planým,

nad obrubou sněžnou límců řasných,

nad živůtkem třpytně vyšívaným

smějící se kvítím, pestrou stuhou

jako svěží májový kraj duhou –

A vše tlačilo se od úsvitu

do večera kolem klece s čertem,

obklopeným stráží jesuitů,

kteří vězně naučili žertem

hůlku přeskakovat navzdor pejsku,

vzácné hosty vítat po hebrejsku.

A co kouzlo stále svěží vleklo

proudy lidstva na výstavu divnou,

důvtip zbožný přinucoval peklo

přispět nebi znamenitou hřivnou:

věnoval-tě vstupné na missie

k divochům, jež křesťan vidí s žalem

před modlami mrzce sklánět šíje

na koralů výspách v hájích palem.

Nechať bída zemí vládla kolem

a pláč hladu srdce zrýval bolem,

na klec pršel zlata liják stálý

pro ubohé hnědokožce v dáli.

Chutě na výstavu ďábla nošen

halíř poslední žebráckých mošen.

A ne pouze z Čech – i z končin jiných

národ na pouť do Prahy se dával,

která jedva ve zdech pohostinných

stěsnat mohla plemen různých nával,

až jsi domníval se, že tu znova

zkvetla pestrá doba Rudolfova.

I sám Barnum přeplul mořské vlny

získat pro své sbírky v jatém skřítku

perlu perel za milión plný – –

Utržil jen posměch za nabídku.

Ale zpupná voltairovců smečka

z ohromení probrala se brzy,

z šotka tropila si posměch drzý:

Chatrná to na hlupáky léčka!

Kdož ví, jaká liška z čertí kůžky

vystrkuje šibalské ty růžky?!

Zázraků již jako straček v žitu

narobila chytrost jesuitů,

proč by jednou vtipně nepřevlekla

jakés morče za vyslance pekla?!

Vstali též, jak bývá obyčejně,

moudří prostředníci v lítém sporu

pravíce: Jak vy, my nesem’ stejně

osvěty znak hvězdný na praporu;

zde však předem klidu hledět sluší

prostých srdcí, nezkalených duší.

K čemu viklat jeho vroucí vírou,

která jediná ho vznáší k jasu

nad života trud a hmotu čirou?

Jeho mysl připjala se k ďasu

vírou pevnou, dětskou, pohnutlivou –

nač v něm budit skepsi kormutlivou?

Protož díme: Nebeřte mu ďasa,

jenž mu hrozbou zlého, k dobru ostnem!

Varujeme: Nebeřte mu ďasa!

S pochybností snadno v srdci sprostném

zahnízdí se zbujnost prostopasá,

snadno sveřepost se v davy vhostí

a zmar kázně s pustou nemravností

nad troskami všelikého řádu

zřídí hrubé zvířeckosti vládu.

Nebeřte jim nevinného ďasa!

Aj to krásné řády jsou a mravy

– jízlivě zas atheismus praví –

jimžto třeba lži a šalby bídné!

A zde obé přec je očividné:

Vydejte klec s nevídaným ptákem

na chvilku jen vědeckému soudu –

neshledá-li humbug za bubákem,

sami nadáme si slepých bloudů.

Budiž! hrdě zvolal tábor zbožný.

Universitě klec na stůl dáme,

ať v ní koná všechen rozbor možný.

Dozor jen si při tom ponecháme,

neb vždy věda páchne trochu sírou,

nekvasíc – žel bohu! – dobře s vírou.

O soudce se shodli – leč ó žaly!

neblahý ďas vády samé plodil.

Dvou teď universit boj se zrodil:

česká s německou se o klec rvaly,

každá tvrdíc, že jí přednost dává

vyšší vědy květ a stará sláva.

A již málem vztekle roztrhnuly

čerta v německou a českou půli,

když tu vláda Čechům přiřkla ďábla.

Zařičela ovšem zloba divá:

Ve všem křivdí nám! I ďasa shrábla

miláčků těch ruka, věčně chtivá!

V aule slavné, v síni velkolepé

na zkušebním stole v těsné kleci

rarach na bidélku zuby klepe,

s bázní očekává příští věci.

Teskně povyhlédá sítí drátů

na pedelly v plném majestátu

třímající berly, v pestrém hávě,

s barety na povznesené hlavě.

A dál krouží plaché jeho hledy

po nesčetných jasných světlech vědy,

po věhlasném, mnohohlavém sboru

řádných, mimořádných professorů,

docentů, hvězd nejnižšího řádu,

které skromně míhají se vzadu.

Sotva obhlednout si troufá Muza,

natož líčit slavné shromáždění,

z něhož obchází ji svatá hrůza.

Kliční dirkou jen tam vsílá zření

stojíc v bídném neučenců davu,

s nimiž vrátný kolleje se trudí,

an je od posvátných prahů pudí

bakulí svou jako stádo bravu.

Uvnitř zatím rektor vážných vzhledů

řeční latinsky ve vědců středu:

Díky vládě, jejíž ruka štědrá

úkol čestný, ač i těžký klade

naší drahé almae matri v bedra,

by v něm zkusila své síly mladé.

Úkol čestný. Neboť v této chvíli

zraky všeho učeného světa

k naší škole vysoké se chýlí,

jíž tu kyne věčné slávy meta,

rozsouzení sporu, který dělí

vzdělaného lidstva obor celý,

a snad velkých záhad rozřešení

(i to možné!), které z šera věků

stále míhaly se ve člověku,

zdroje hrůz a muk i povznešení.

Okamžik to velký, velevážný!

V naši ruku pravdy na obranu

vložil meč svůj vědy genij strážný.

Bez dechu vše hledí v tuto stranu,

školy vysoké vší Germanie

chtivě ždají o té schůzi zprávu –

Jaký div, že srdce prudko bije,

tušíc blízkou pohromu neb slávu!

Úkol těžký. S jedné strany věda

neúprosně jádro věci hledá,

hloubadlo své bezohledně noří

na dno záhad, nedbajíc, zda spolu

předsudky byť mnohým svaté boří,

hněvu jejich nedbajíc ni bolu.

A zde zvláště třeba šetřit bděle

přísné vědeckosti, kdy k nám zírá

bystrým okem člověčenstvo celé,

slovo každé ode rtů nám sbírá.

Jaká hanba, jakby škodolibý

soupeř jásal z každé naší chyby

před tím obecenstvem, v také roli!

Do druhé zas vážky ohled padá

na potřeby naší veleškoly.

Neboť naše alma staro-mladá

trpce žehrá, že je tvarem kusým

(žel, že znova ránu jitřit musím!)

bez fakulty, kterou právě snadno

vzbouřit může naše rozhodnutí –

Všechny tyto zřetele nás nutí

pilně vážit, co zde činit radno.

„Jaké úvahy, kde vše tak zřejmé!“

mistr z cechu filosofů vece.

„A priori ortel provolejme,

aniž třeba dotknouti se klece.

Nechť si dále víra princip zlého

na postrachy lidu dětinného

v masku satyra neb fauna halí

s kopytem, jež Němci přilátali:

leč ať nechce, aby vážná věda

snížila se k vyšetření frašky,

která může hlupce klamat leda,

bavit děti nejvýše a šašky – –

Hoďme beze zkoušky jakékoli

k absurdnostem tělesného ďasa,

an duch zla jest pomysl jen holý,

idea bez tvářnosti a masa.“

„Nesouhlasím!“ zoolog se kasá.

„Nadutá to mluva staré školy,

která s kathedry své všemu světu

vytknouti chce zákony a metu.

Poznání jen z empirie svítá.

Zkoumám vše, co skutečnost mi skýtá –

vyzkoumám i, co se v šotku kryje.

Snad to podvod, zbožné allotrie;

však též možno, že to útvar zrůdný,

jakýs bastard, forma zmrzačelá,

kterou zplodil druhů výběr bludný,

nebo dokonce druh nový zcela,

a pak pekelného duší lovce

vřadím prostě mezi obratlovce.“

Filolog zas myslí, nejlíp k cíli

že tu zkouška z hebrejštiny vede;

lékař k vivisekci mysl chýlí;

právník vtipné argumenty přede,

že tu sporná kompetence vadí,

zamítnout a limine věc radí –

zásad rozpor výše vlny čeří,

fakulta již s fakultou se hádá,

věda s vědou v souboji se měří

a vždy bouřlivěji hlučí váda.

Jenom rektor mlčky dumá stranou

jako kapitán, když v bouřném ruchu

pevně zří v tůň vichrem bičovanou,

v čirém zmatku sám jen váže v duchu,

jakby spasil koráb od záhuby

vztekem vln, přes ostré skalin zuby:

Tak tu rektor dumá obhlížeje

stezku v před, kde dvojí propast zeje –

řekneme-li, že to rarach pravý,

v posměch budem učenému světu;

strhneme-li kukli pseudo-skřetu,

kletba zbožných stihne naše hlavy,

s níž snad vlády nelibost se spojí,

neb kdož ví, kam právě vítr vane –

Ach, jak vyváznem z té léčky dvojí,

vlastní slepou volbou uchystané!

Pojednou kýv’ prudce na pedella

a dal otevříti okno síně,

jehož rohatá skla, pestroskvělá

zásvit duhy tkala v polostíně.

Na to řečí ráznou, hromozvukou

v hádku zahlaholil: „Vlastní rukou

vložili jsme na se úkol velký –

Máme zbaběle jej nazpět klásti?

Ne! Již k dílu jako pilné včelky

pro čest naši, národu a vlasti!

Především je třeba ze žaláře,

kde síť drátů zakrývá jej z části,

vynést ďasa do sluneční záře,

aby zpytavý zrak na vše strany

mohl zbádat útvar nevídaný.“

Klícku nesa, k oknu kráčí blíže,

odklopuje dvířek zdobné mříže

a dlaň schystav na divného ptáka

vězně, strachem schouleného v koutek,

„perlike – perloke!“ tiše láká,

jak Faust ďábly na divadle loutek.

Blíž a blíže dlaň se napřahuje,

až pak rychlým spočinula hmatem

na tělíčku hnusném, chundelatém

a nechť ďasík vzpouzí se a vzteká,

jako králíka jej v záři dviže,

která oknem otevřeným vtéká

řídkou spletí starožitné mříže – –

„Chyťte – chyťte ho!“ v témž okamžiku

rozlehlo se poplašeným sborem

a vše k oknu shrnulo se v ryku,

ve zmatku se kupíc za rektorem,

který vztahuje ven prázdné dlaně

směrem k arkýři, jenž věkem tmavý

v hojné zdobě shlíží zadumaně

s boku auly do uliční vřavy.

Révě kamenné tam na lupeně

čertík prchlý naposled se kmitl,

v drzém posměchu k nim zoubky ceně;

gotické pak úponky se chytl,

hbitě šplhal na špičatou stříšku

a dál po dešťové rouře střelou

jen se mihl v nedostupnou výšku

na budovy střechu, stářím stmělou.

Rektor zoufale tvář dlaní halil.

Ale šeptá pověst mnohohlasá,

že se balvan s prsou jeho svalil

upláchnutím prožluklého ďasa,

jehož naschvál vypustil prý z ruky.

A když ztichly ďábelské ty hluky,

rektorovi v jedno krásné ráno

ministerské křeslo vykázáno,

portefeuille osvěty, kde zapotřebí

muže, který v lítém boji duchů

umí hovět satanu i nebi

a (jak Němec dí) prát kožich v suchu.

Hle! den otvírá svou zlatou bránu –

nevědomky žvatlal jsem až k ránu.

Nuže, dosti! Jindy tobě jednou

dopovím svou Odysseu bědnou.

Souhlasím. Mám po krk toho pro dnes,

co’s tu žvastal v rýmované proze.

Nyní ruče z prozy té mě odnes

do sfér krásna v oblakovém voze!

V okno se mnou skoč! Zde k divům brána.

Ekypáž hned bude uchystána.