ŠOTEK. (VI.)

Luh nebes poset beránkovým bravem

tak čistě bělostným, jak vesna mladá

jen vodívá jej po safíru smavém,

že v duši starou teskná rozkoš padá

z těch barev svěžích, lahodného světla,

jak v ráz by z hrobu mládí krása vzletla.

K těm sněžným bírkám azurových niv

tvář šotek obrátil a drápkem kýv’ –

Aj, poslušně hned z půvabného stáda

dvé něžných obláčků se spouští v dol

a za nimi se z jitřní zoře spřádá

vůz červánkový zlatoskvoucích kol.

Jak dolů spějí, obláčky se šíří,

strou vzduchem sličný útvar perutí,

pnou šíje štíhlé z bělostného chmýří,

až změněny v pár bájných labutí

své krásné hlavy sklánějí k mé noze.

I usedám si v báchorkovém voze,

jenž jako lastury tvar obrovitý

nad moji hlavu, zdobně prohýbán,

rozpíná oblouk s měňavými třpyty.

V něm odpočívám sladce kolíbán

a jedeme či plujem’ – nevím ani,

čím nazvat spíš to zlatých koles hraní

ve vzdušném safíru, v té modři plynné,

jíž povoz náš se lehce upřed šine.

Zem’ zmizela; jen skvoucí modrojas

plá pod námi a shora, vůkol nás,

tak svěží, líbezný, jak v rose třpytné

když první fialka vstříc jaru zkvitne.

Tak luzně zářivý jak dívčí zraky,

jež mladíku mně svitly dávno jednou

a vzpomínkou tak často v duše mraky

jak oči rusalčí z dna tůně vzhlednou.

Toť azur ten, jenž září jenom z básně

a z pohádkových jezer čarokrásně,

toť éther, nektar, zář a vůně spolu

i hudba sfér, všech uspávačka bolů.

Jak často přával jsem si vhroužit sebe

na ptačích perutích v to modro nebe,

jho nudy, péčí k zemi svrhnout dolů

a letět lehounce jak mlha pouhá

dál, dále blankytem – teď skutkem touha.

Teď letím bez cíle v tom vzdušném kraji,

v tom modru koupám se, je v ňadra ssaji,

v ně kochám, ztápím zrak i duši celou.

Jen vlny blankytné se vůkol stelou

a jimi plyne naše mušle skvoucí,

krov lepotvárný nad hlavu mi pnoucí,

jenž na mne line z ruměnného nitra

svit čarovný jak růžnou záři jitra.

Ten červánek i srstí šotka hraje,

jenž v předu plní úkol vozataje,

za bičík maje konvalinky stonek,

v němž řadou kývá mnohý sněžný zvonek.

Jak snítky koralů mu růžky svítí

na hlávce huňaté, jež v nach se nítí;

on s tichým chechtem otěž zlatou zdvihá

a hadím očkem mrká po mně zpátky

a když se tážu: Kam? tu v azur švihá

svým bičíkem a piští: Do pohádky!

Pod námi jaksi houstne modro plynné,

že podobá se vodě skvostně siné,

však průhledné až do nesmírné hloubi.

To moře vlnkami bok mušle vroubí

a prýská jiskrami v kol špice zlaté

a zápřež naši v sobě zrcadlí,

jich křídel chmýř, sníh právě napadlý,

i krky dlouhé, v oblouk ladný vzpjaté.

Viz, ve zlaté a smaragdové záři

co náhle v dálce před námi se stváří?

Toť jakby Cimpango tam dávných bají,

jak divů zem, jež sokyní jest ráji,

by nořila se z vlny safírové.

A jak se naše loďka letmo blíží,

vždy zřetelněji z vod se výspa hříží

a zjevuje co chvilku krásy nové.

Tu vypínají sbory sličných palem

své koruny ze smaragdů a zlata,

tam hora ledů rajským nad úvalem

ční z růžných par, jak démant sluncem vzňata,

a na sta jiných tvarů, barev, žehů

zrak okouzluje s těchto smavých břehů.

„Ach!“ obdivu se z ňader mojich vine

a slza rozkoše v mé oko plyne.

„Ó rci mi, šotku, pověz, jak se zovou

ty břehy nebeské, ten odlesk ráje?“

A diblík, šlehnuv zápřež úbělovou,

dí s přidušeným chechtem: „Ostrov báje!“

Šleh šotkův bělokřídlou zápřež plaší,

že větru letem na ostrov se vznáší

i s vozem lasturovým. V předu náhle

běl křídel mizí, bílé krky táhlé:

na místo labutí je ve jhu zříti

dvé beránků, jichž vlna zlatem svítí.

Ti lehounce náš povoz táhnou travou,

spíš vlnou květů měkce kolébavou,

z níž vyplašena zlatých koles ruchem

sta skvoucích motýlů se hemží vzduchem.

Ten pažit vůkol podoben je moři

ze stébel smaragdných a hvězdic květů,

jež v barvách různých drahokamů hoří,

a jak je vánek čechrá v jemném letu,

níž mezi stébly nové hvězdy jeví.

A všechno je tak sličné ku podivu,

že vlhne zrak a na čem prodlít neví.

Na obou stranách tuto hvězdnou nivu

zde blíž, tam dále pásmo doprovází

hor vyšších, nižších, jejichž vid se mění

vždy v novém různých tvarů seskupení:

zříš báně, kužele i šikmé srázy;

zde září v zeleni a květech stromů,

tam ve skal nahých fantastickém zlomu,

jenž v ladných barev odstíny se šatí

a místy plá jak hora skvostných hlatí.

S jich boků leckde stříbro bystřin srší

a duhou hrajíc, sněžnou kypíc pěnou

přes trosek skalních spoustu navalenou

jak perel déšť do houští palem prší,

z nichž u pat horstva, ve záhybech strání

zde onde divná stavba povyhledá

stěn sněžných nádherou a třpytných bání.

A na skále, jež kužel strmý zvedá

až k nebesům, té horské jehle v čele

jak duchy staven v nebe trčí směle

hrad slohu neznámého, hrdé krásy

nad sivých hradeb zubatými pásy

bran, mostů, věží spoustou nebetyčnou.

A kde v hor pásmu brána skalní zeje,

zrak s tužbou hledí v údolinu příčnou

a její ladnou zátočinou spěje

kol hájů tajemných a luzných sadů,

kol pestrých měst a běloskvoucích hradů,

kol tůní safírových, v nichž se kmitá

stín plachty ostrov smaragdových palem,

až tam, kde tato vnada poukrytá

jak sen se tratí v stínu zamodralém.

Houšť, houšť se motýlové chvějí z luhu,

jsou perleť, purpur, zlato, hrají v duhu

a prostřed křídel oka slunkem svítí;

jich oblak pestroskvoucí vzhůru vzletá

a deštěm duhovým se dolů řítí,

vzduch plní vůkol. Po vyhlídce veta

v té motýlové metelici, předem

též hustě vlá, že nezříme, kam jedem’.

Jak květů déšť, když stromem vichr zmítá,

již závěj sprchlých motýlů nám kryje

hřbet zlatých beránků, jich čela, šije,

i čupřin, růžků šotkových se chytá

a mušli plní, klín můj – Sahám pro ně –

O div! Ne motýly to ruka chová,

než květy vskutku, dchnoucí čarovonně;

jen útvar jich lže křídla motýlová.

Zřím do výše – Aj věru, pouhé květy

to slétají se stromů velikánů,

jichž haluze tím šperkem obesety.

Jich větve srostlé klenou zdobnou bránu

v les překrásný, jenž ve své stinné hloubi

vděk hájů severních i jižních snoubí.

Pruh volný značí dráhu v jeho středu,

jež mechem kyprým porostlá je cele;

v něm kola škeble nezůstaví sledu.

Jím kouzelné se pološero stele

ze stínů větví gigantických stromů,

jež shora klenou se jak žebra dómu,

a z mihotavých světlých pruh a kroužků,

jež vnikají skrz listnatou jich roušku.

Jak mocná zeleni tu skvělost, sytost,

odstínů jejích vzácná rozmanitost

a tvarů nejsmělejších bujný přepych!

Tu dlouhá třáseň šírých listů spřádá

sta vějířů a záclon velkolepých,

v houšť baldachýnů překrásných se skládá

a chocholův a korun. Světla šípy

mdle tříští se v tom smaragdovém krytu

o steré řásně, lalochy a cípy

v déšť nekonečně různých polosvitů

a níže v soumrak tajemný se mění.

A každá haluz žije v jemném chvění,

list každý šepce, po tichounku zpívá

o divech, zázracích, jež háj ten skrývá.

Čím dále jedem’ po mechové trati,

tím báječnější řízou háj se šatí.

Dav obřích kmenů výš a výše vzrůstá,

šíř, šíře mocné větve rozpřahuje

a nad nimi, kam oko dosahuje,

zas rozpíná se nová zeleň hustá,

jak rost’ by nad lesem les druhý, třetí.

Vždy divnější jsou tvary listů, snětí,

vždy magičtější přísvit, pološero,

v němž ruch se budí tajemného žití

a nevídaných zjevů, podob stero.

Tam ohromný květ bělostný se třpytí,

jak pohár obrů vzhůru otvíraje

svůj kalich nádherný; leč trpasličí

jen sbor se přehýbá mu přes okraje

a s mlaskotem pak směšné hlávky tyčí,

na šedých vousech perly jasné rosy.

Zde vzduchem přes cestu se kmitlo cosi

na skvostných zádech letícího šídla

jak malilinká víla duhokřídlá.

Tam zase za stromem se mihla v spěchu

tvář sivá, od mohutné brady vlajíc

v pás vousem svatoivanským a tajíc

svit janských mušek pod obočím z mechu –

to duch, děd lesů za kmeny se plíží,

tu vyšším stává se, tu postať níží,

vždy s výškou stromu vzrůst svůj srovnávaje.

Na větvi jedné veverka si hraje

s oříškem lískovým; již zoubků cvakem

jej rozlouskla – Můj bože! Z jeho nitra

jak oblak vzňatý v nach a zlato jitra

až k zemi splývá před žasnoucím zrakem

šat přenádherný měňavého skvění

a na perlovou vypad’ na očelku

i zlatý střevíček, jak pro Popelku.

Vlk z lesních stínů ostré zuby cení

a k němu dívenka se tulí smavě

s karkulkou červenou na rusé hlavě.

Dál svítí korunka nad hadů králem,

zde kohout velký, stobarvého peří

si vyšlapuje jako člověk málem

a se slepičkou po jahůdce měří,

a mním, že chatu s perníkovým krovem

jsem také zahléd’ v háji pohádkovém,

kde s šuškáním a šeptem stíny živé

kol pňů se honí ve hře dovádivé.

I mne se dotkla čaromocným stvolem

ta zlatá pohádka, jež děcku kvetla

kdys pod přeslicí, za vrčícím kolem.

Vše plno ve mně kouzelného světla

a podob lehko v mlze načrtaných,

jak ze stříbrné pavučiny tkaných.

Z nich jedna vábně probírá se zvláště

z mé obraznosti nejistými rysy,

jak tuto postať ze záhybů pláště,

jímž otec halil mne, jsem zočil kdysi

za jízdy krajem podvečerní chvíle;

on šeptal, sám ji volně předa v duchu,

nám dětem báji o jezerní víle

a já ji náhle spatřil v jasném vzduchu:

Nad obzorem, kde oblak zlatem hoře

mně zdál se břehem blankytného moře,

jsem uviděl ji, slabý stín jen pouze,

jenž zvolna mizel v zář se rozplývaje,

a přece na ni dosud myslím v touze –

O vrať se, vílo, z dětinného kraje!

Víc vábíš mě, než ony živé krásy,

jež mého žití obzorem se nesly

a svůdným sborem paměti se hlásí,

víc nežli vše, co v mysli duch mi kreslí

vnad vysněných, kdy v žití pozdním letě

mně zvolna barvy blednou na paletě.

Ó poupě mého chlapeckého snění,

ó dítko mojí fantasie ranné,

té nezkalené ještě vřavou denní

a vášní, pochybnostmi neztýrané

a svěží, čisté jako paprsk jitřní –

ó vyvstaň jasně před mé oko vnitřní!

Již zaklínání mého uposlechla,

svůj lehký obrys, ztepilý a něžný

jak světlým stínem do mé duše vdechla,

tvář ideální pod čelenkou kněžny,

z níž uprostřed se pnou tři paví péra;

jest poloprůhledná jak vzduchu dcera – –

V tom šotek, moji nachýlenou skráni

svým bičem z konvalinek švihnuv lehce,

mne budí z rozkošného zadumání,

v před ukazuje, do hrsti se chechce.

Háj otvírá nám výhled nenadálý:

Před námi blankytné je rozepjato

vln tkanivo až tam, kde západ v dáli

hor pěkné tlupy halí v nach a zlato.

Leč uprostřed té modrojasné pláně

pne z vody přímo zámek velkolepý

les věží malebných a divné báně

a leskem svým div oko neoslepí,

jsa přeskvoucího, průsvitného vzhledu

jak z křišťálu neb nejčistšího ledu.

Hle, loď nás čeká k pouti připravena!

Jest ze dřev nejvzácnějších sestavena

a řezby jemné poskytly jí zpola

tvar jakés fantastické vodní stvůry:

Prs šupinatý mocně pne se zdola

a tlama podivná se šklebí shůry,

jíž s pysků visí sumčí vousy vlajné,

dva karbunkule velikosti bájné

jsou oči, zarudlým jež ohněm planou,

a na zad k bokům lodním netvor stáčí

dvé divných tvarů s paprsky a blanou,

půl rybí ploutve a půl křídla dračí.

Vše drahocennou zdobou obtěžkáno.

Ční hrdolepě štíhlý stěžeň z důli,

jenž kruhem stříbrným je objat v půli,

a lanoví vše z hedvábí je tkáno.

Však nejkrásnější, nejdivnější spolu

jest plachta kmentová, jež na palubu

od ráhna stříbrného splývá dolů;

má skvělou malbu na líci a rubu

a jak se vánkem vlní v jemném chvění,

v ní obraz kouzelný se stále mění:

Tu krajina z ní září vábných vděků,

teď dvůr zas nádherný ve skvostném hradě,

hned v bitvě velkolepé davy reků,

hned výjev lásky v lunojasném sadě

a nejvíc vodstva blankytavé vlny,

tritónů, najád laškujících plny.

My propustili s mušlí bírky skvělé

a vešli v loď, jež prázdna byla cele;

jen šotek used’ chvilkou za kormidlo

neb tančil, šplhal po stěžni a laně,

jak opička tam rejdě nevázaně.

Loď rozepjala pestroskvoucí křídlo

a sama sebou ku předu se hnula;

mně zdálo se, že vlastní silou živou

nestvůra přídy prsa šíře dmula,

v před, nazad pohybujíc hlavou divou

a pohrávajíc sterým ploutve cípem –

loď rozjela se po jezeře šípem.

Já v předu stoje, hleděl do hlubiny,

kde propasť nekonečnou jevil oku

ten živel průhledný a skvostně siný,

na místě dna si kouzle ve hluboku

báň nebes druhou, jak ta shora skvělou

i s něžných mráčků třásní zrůžovělou.

Blíž zámek báječný se rychle šine

a svítí všecek v oslnivém lesku;

jeť čistý křišťál vše, co ku nebesku

zde pyšně strmí od hladiny siné:

ty stupně, ohrada, ty stěny sličné,

ty brány, oblouky a sloupů řady,

arkýře, pavlány a balustrady

a cimbuří a věže nebetyčné,

všechny římsy, kružby nespočetné

a sošky vytesané, zdoby květné,

ba také nestvůry, jež s výše cení

co chrličové zuby šklebné tlamy –

vše do nejmenšího je křišťál samý;

toť hran a hrotů ledovcových skvění

a stíny jemné zářivých těch tvarů

jen dovršují obraz plný čarů.

A nastojte! tu krásu nevýslovnou,

tu všecku nádheru je také zříti

ve hloubce vln, kde po druhé se třpytí

ten palác divů s nádherností rovnou;

jen obráceně v modrou vláhu níží

vše to, co shora k nebesům se vzpíná,

však zřetelno vše září z její klína –

ty lesky zdvojené zrak snese stíží.

Již stojí loď u křišťálových schodů,

jež s terasy se kloní v jasnou vodu.

Skok z lodi přenesl mě na terasu.

Již stojím v sadě bělostného kvítí

a zvykám oko nesmírnému jasu,

jímž stěna zámku ozdobná se nítí.

Hled zvolna vniká prosvitavým zdivem

do vnitřka paláce, do síně skvoucí,

již pode klenbou, v obloucích se pnoucí,

pych pohádkový plní sterým divem.

Však co se míhá v středu bájné slávy?

Kruh zářivý – to čelenka je kněžny –

a nad ní kývají tři péra paví –

Teď obličej zřím také sladký, něžný

a křišťálem dvě dlaně ke mně vzpjaté,

se bělají, dvě vodní růže vláhou...

Ach, poznávám svých tužeb vílu drahou,

snů dětských, nejkrásnějších dítě zlaté!

Dlaň liliová v objetí mne zove –

Dál, dále! K víle proniknouti musím!

Leč zamčeny jsou brány křišťálové.

Nadarmo tluku. Vymknout stěžej zkusím!

Než křišťál nepohnut. Kdo skytne radu?

Jak šílen buším... Náhle z nitra hradu

jak serafovy harfy rokotání

hlas unylý se rozleh’ vodní plání:

„Ach! otevře ten zámek zaklnutý

jen klíč ze stříbra měsíčného skutý.“

Ó běda! Blahá naděj’ ustupuje –

Kdo přinese mi stříbro ze měsíce?

Kdo z něho klíč mi čaromocný skuje?

Do dlaní zoufalé si halím líce.

Terč sluneční se sklonil za doubravu

a na oblohu měsíc, kněžic bledý,

již zvolna vyšel ve stříbrném havu.

Naň truchlivě jsem upjal vlhké hledy

a na loď divnou pak je sklonil maně,

kde rarach škodolibě mnul si dlaně

a v žal můj hleděl se šklebivou tváří

pod stěžněm, rudým od večerních září...

Než jaká změna! Pojednou se tratí

loď, zámek, azur vody v hustou chmuru

a jenom stěžeň ční tu ještě vzhůru,

jejž poslední svit denní nachem šatí.

Však není to již stěžeň. Divnou změnou

zřím přeslici jen prostě ozdobenou,

jež zardívá se blízkým ohněm kamen,

zřím kužel, s kterého lnu světlý pramen

do ruky pilné splývá, kolovrátku

zvuk tichý slyším, matky milý hlas,

k níž tulíme se, žebřem’ o pohádku – –

Ó dobo zlatá, dětství, mám tě zas!

Co blábolíš? Ó hleďme! Na mou víru!

Je trhlina v mé pestroskvělé přízi –

leč neškodí – hned spravím hloupou díru

a kužel babský s dětskou jizbou zmizí.

Hle, již jsem opět loď i zámek zřídil.

Mně zdá se, šotku, že jsi notný břídil!

Však počkej, ukážu, seč moje síly!

A na lodi, jež červánkovým nachem

tu znovu plála před palácem víly,

ďas vytrh’ stěžeň jedním ruky machem

a skokem přenesl jej na terasu,

tam zarazil jej v záhon mezi květy

a zasyčel, co já naň hleděl v žasu:

„Byl’s jedlí horskou, čahoune ty kletý –

buď jedlí zase, ožij mízou pekla,

v šíř větve rozlož, stoupej chutě vzhůru,

až hlavu drzou zatkneš do azuru!“

Jen potvůrka to zaklínadlo řekla,

hned stěžeň k zemi připjal silný kořen

a korou obalil se, stál tu v pýše,

stem větví zelených a řásných šňořen,

jež s jarým šumem kývaly k nám s výše.

A čertík, jehož ručka na ty chvíle

v šíř, délku vzrostla rovna obří dlani,

mne silou nehoráznou popad’ v týle,

zdvih’ na větev a vsadil jízdmo na ni.

Pak sám se octnul ve vrcholu hustém,

jenž začal k nebi pnout se rychlým vzrůstem.

Výš, výše vrchol zmohutnělý stoupá,

šíř, šíře pod ním větví dav se houpá;

již bledne, mizí ve závratné hloubi

hrad nádherný, les křišťálových věží

i smaragd, břeh, jenž safír vodstva vroubí.

Pod námi ve vzduchu jen zeleň svěží

nesčetných větví koldokola kývá,

s nichž husté jehlí v lepých řasách splývá.

Strom báječný vždy výše vzrůstá, výše,

své mocné témě nad oblaky zdvihá,

kde mírem étheru jen praduch dýše

a zlato hvězd se nesmírností míhá;

v jich středu září luny klidná líce

a jasný kruh svůj šíří víc a více.

Však co, hle! pod námi se s jedlí děje?

Ta spousta větví, noci potemnělá

jak chumle mračen, tajemně se chvěje;

leč nad jednou teď kmitla záře skvělá

i nade druhou, třetí... dál a blíže

ve mračnech jehličnatých, níž a níže,

až posléz nesčíslná siná světla

a zarudlá na bájné jedli zkvetla,

v tom moři bezpočetných chvojných věnců,

jak bludičky, jak plápolavá smola,

jak sírou vzňaté slzy zatracenců,

že zaplanul kruh nebes koldokola...

Já brzy v hrůznělepou parodii

hvězd vánočních svůj ztuhlý pohled ryji

a brzy zase vzhůru k nebes krovu,

kde blížící se úplněk již blýská

jak ohromný terč horoucího kovu,

zřím všecek vnořen v ustrnutí němé.

„Hej, haló, hejsa!“ šotek na mne výská.

„Již stříbrolící kuplířka je blízka,

jak na rožeň ji jedlí nabodneme!“