ŠOTEK. (VII.)

Ó měsíci, ty kníže noci bledý,

ty milenců a snílků tichý druhu,

jak často, jinoch, blouznivými hledy

jsem zřel do tvého stříbrného kruhu

a lapen vláknem paprskových nití,

jež s nebeského stropu spouštíš dolů

jak bájný pavouk, uvázl jsem v síti

dum divných, tužeb, vidin, sladkých bolů!

Když zmítán lásky rozkoší a trýzní

jsem bloudil tichým, postříbřeným sadem,

neb žhoucí po pravdě a kráse žízní

sám nocí vzdychal v horování mladém,

když postav roj, ze světla tvého tkaných,

mne v luzný soumrak romantiky loudil,

kde ve hrách fantasie nespoutaných

krás, přízraků jsem labyrintem bloudil:

tu v jarou bouři myšlenek a citů

ty’s, měsíci, jak božský maják svítil,

můj duch se tišil ve tvém klidném třpytu

a blahý pozdrav nesmrtnosti cítil.

Já pohrdavě smál se slovům vědy,

že’s vymřelého světa chladná škvára –

Ó, ne! To kněz je poesie bledý,

jenž ohněm věčným svaté lásky hárá!

A hle! teď v pestrém, starobylém rouše

tvým snivým, stříbrojasným luhem jedu;

ďas dřepí na výběžku sedla v předu

a tichým hlasem laje na bělouše,

že frká přílišně a v půdu deptá.

I mně on radu naléhavou šeptá:

„Jen ticho, tichounko! Na ústa ruku!

I dech taj, pokud možno – chraň se zvuku!

Neb trochu větrná a nedůtklivá

jest měsíční ta romantika snivá.“

Kraj, po němž jedem’, zdá se utkán celý

z par modravých a ze stříbrné běli:

Na půdě lunojasné houštka kvítí

hvězd různých listy stříbrnými svítí,

i loubí lesa, větve, štíhlé kmeny

i krajky kapradin a houby s mechem

ze stříbra jemného jsou upředeny.

Vzduch kolkol stříbrným se vlní dechem

a nebe siné, hvězdičkami skvělé,

jak stříbrotkaný stan se horem stele.

Vstříc lepá trojice nám jede nivou.

Jak ve dne zřím je v lunném svitu skvělém,

jenž tvary jich jen změkčil září snivou,

jak průhledného stříbra jemným pelem.

Kmet s jedné strany, vážný, ušlechtilý

tu sedí v řasné říze stříbrotkané,

k níž s hlavy velebné vlas dlouhý, bílý,

jsa věncem aster sepjat, mlékem kane;

pod brvou hustou, sněžnou pod závějí,

jak hvězdná dvojice se zraky skvějí

a k boku harfa stříbrná se druží,

jí s čela, jež má orla za okrasu,

vlá řetěz lilií a bílých růží –

ten stařec zdá se bardem dávných časů.

A s druhé strany rytíř statný jede,

půl křižák, polo v saracenském šatě;

háv kroužků stříbrných se těsně přede

kol údů mocných od hlavy až k patě,

než pochva damascenku křivou chová

a na ní arabská se třpytí slova.

Kol pyšné přilby, na níž křídla divá

drak stříbrný na obě strany stele,

v dol hedbáv řásný fantasticky splývá

po bujných kadeřích a hrdém čele

kol snědé tváře s plamennými zraky,

již věnčí vousu havraního mraky.

Leč na štítu, jejž silná ruka stiská,

kříž zase stříbrem vytepaný blýská.

U prostřed jinoch, oděn v hedbáv drahý,

v malebný, skvostný oděv středověku,

tvář jeví hladkou, bledou, lunných vděků,

zrak žhoucí nadšením a snivě vlahý.

Svou náruč otevřenou zdvihá ke mně

a rety rozechvělé zvučí jemně

jak lehce dotýkané harfy struny:

„Jsem neznámý tvůj druh, jsem kníže z Luny,

jsem vřelý přítel tvůj. Věz, bytost moji

již dlouho k tobě tajná páska pojí;

druh neviditelný, již dávno sdílím

cit každý s tebou, toužím, plesám, kvílím,

a duch můj stínem provází tě stále,

jak věrný man vždy v patách svého krále.

Ó chvíle zlatá nesmírného štěstí,

kdy vítám tebe v obvodu své říše,

kde tvojím nyní vše, co mojím jesti,

kde jenom pro tebe hruď moje dýše,

kde číhám, otrok, na pokyn tvé brvy

a prahnu spečetit svou věrnost krví!“

Chci promluvit, leč rarach dole tahá

mne za rukáv a na rty sobě sahá.

„St!“ šeptá, „pamatuj, co řek’ jsem tobě.

A nejlépe: buď němým jako v hrobě!

Chceš divit se, zkad přátelství to náhlé,

to překypění něhy neobsáhlé?

Vždyť zabředli jsme, hochu, v lunné třpyty;

věz, jinorodé měsíční jsou city

a plápolají v čarovnějším žáru

než na střízlivé kouli zemských škvárů.“

Bard šedý probírá se zvučným kovem

a tyčí skráň a zvoní zpěvným slovem:

„Buď, hoste, uvítán strun jasných zpěvem,

jež burácejí lvů a hromů řevem,

když slaví bohatýrské činy reků;

a v cukrující hrdličky se mění,

v roj slavíků, když v rokotavém pění

vlas hebký chválí, tváře sladkých vděků.

Buď vítán strunami, jež v oblasť hvězdnou

déšť perel metají i v propast bezdnou,

jež pějí city vznešenější nebe

a hlubší moře, krasší zory třpytné

a čistší lilie, když u vod zkvitne –

v říš měsíčního kouzla vítám tebe,

zde ve stříbrných paprscích se koupej

a krokem duchů po oblacích stoupej,

kde vysoko nad nízkou skutečností

chrám divů zjevy nadpozemské hostí.“

I vece rytíř s čelem hrdosmělým:

„Meč pána z Luny vložen do mých dlaní,

já vojsku jeho nesmírnému velím,

svým rohem budím bouři smrtných zbraní.

Klíč kouzelný, jenž k víle tvojí vede,

jest v rukou vznešené a sličné paní,

ve schráně mocné kněžny, Stelly bledé.

Nad čelem skály do blankytu vzpjatým

hrad její pevný závratně se věží;

tam za zdí mnohých pásem zubovatým

klíč onen blýskavice mečů střeží.

Leč nejstrašnější vojsko neodolá

těm silám hrdinským, jež roh můj svolá.“

V roh zadul stříbrný. Viz! v kole šírém

kraj rozvlnil se davů mračných vírem,

bouř postav hrdinských se valí blíže

a nad ten příboj bohatýrstva šerý

pnou korouhví se půlměsíce, kříže,

v něm kmitají se meče, přilby s péry

a brnění – Toť chaos různé zbroje,

směs plemen různotvárná, různohlasá,

jak by sem spěly všechny reků voje,

jež hřměly zpěvem Ariosta, Tassa,

i Karel báje se svým chrabrým lidem

i dav, jenž cválal za mohutným Cidem.

A kovem blýskají ty spousty temné,

tak jakby do ztrhaných mraků burných

svit luny sypal svoje lesky jemné

a stříbřil cípy, třásně mlžin chmurných.

Jdou s hlomozem, leč podivné to znění!

To skutečnosti hlahol, rachot není –

tak ohlas jenom z jiných světů znívá.

Ten branný ruch, hlas rohu rytířova,

a jeho, mládce ztepilého slova,

zpěv barda, jeho harfy hudba tklivá –

vše zvučelo a přece bylo němé

jak hluchý tón, jejž ve snu zaslechneme,

jak hlasu vzpomínka, když zazní v duchu,

a prázdný přelud šáleného sluchu.

Teď vojevůdce šiky svoje řadí,

bard k válečnému zpěvu harfu ladí

a s bledým knížetem již k bitvě jedu.

Před námi skála závratného vzhledu

hrad kněžny Stelly nese na temeni.

Jest sotva možno dohlednouti zraku

až ku hradbám, jež temné zuby cení

nad kolmým srázem z potrhaných mraků,

a na směs hrdých věží, která vtíná

své třpytné špice do hvězdného klína.

Však pata hory zdá se kryta mračny,

jež válejí se v chumlech divotvárných

a kmitají se šlehem blesků žárných –

to vrahů roj nás čeká boje lačný.

Bard udeřil na struny stříbrohlasé

a zapěl v nadšení: „Ó chvíle slávy,

již pospěš, pospěš ve vítězném jase

a hrdou zelení nám věnči hlavy!

Ó hrůzo, zaduj na bojiště mrazem

a vztekle rozpoutej své kštice hadí

a srpem obrovitým – ( Umlk’ rázem

a rozladěnou harfu znovu ladí – –

To šotek s mého sedla smek’ se hbitě,

jak vlk se přikrad’ k velebnému kmetu

a struny stříbrné mu zhatil skrytě;

pak neviděn se vrátil ke mně v letu

a nyní v boky huňaté se tepe,

na sedle smíchem dušeným se třepe.

I vzňal se boj. Kam oko moje těká,

zřím v seči tuhé proti reku reka,

zřím všechny postavy, jež mládce zíral,

když věků zašlých sen jej obestíral

a píseň slétala se hvězdných sídel:

Ty podoby ve přilbách orlích křídel,

kov břitký v pěsti, oheň jarý v oku,

ty Rolandy, ty Artušovy many,

i Clorindu po Tankredově boku –

ten celý voj ze stříbra báje tkaný,

jejž fantasie smělá sobě předla

z par mnohotvárných na večerním nebi,

hvězd jasem vroubíc mlžných ořů sedla

a lunou stříbříc vzdušných jezdců lebi.

Hoj, zas ty meče plamenné se kříží,

plá brnění ze skvoucích šupin skuté

a vlají třásně, hřívy letem vzdmuté –

zas ona bouře velebná se blíží,

jež mnohdy kolem jinošského čela

mi zaduněla, v opojivém víru

mou duši zanícenou unášela

v šik větrný báječných bohatýrů. –

Dav hustých mračen někdy horstvo halí

a níže, níž se po něm hrne dolů,

leč z údolí se proti němu valí

dým bílé páry, srážejí se spolu

a chvíli v chumle beztvárné se mísí,

jak závoj neladný na horstvu visí;

pak trhají se, vítr sápe chmuru,

mrak v cárech fantastických prchá k výši,

a za ním pára chumelí se vzhůru,

až rozplyne se obé vzdušnou říší:

Tak voj náš v davy nepřátel se vtírá

na boku hory, s níž hrad pyšný zírá,

výš, výš je pudí v povětrném honě,

jak operutěn, po závratném skloně

až na vrchol, kde mizí mému zraku

tlum prchajících jako chumle mraků,

jež letem ztrácejí se v nebes dáli.

A jak bych sám byl útvar mlhy chvějné,

můj oř pak perutě měl čarodějné,

tak po úžasném srázu strmé skály

též letem volným do výše se nesu

ku hradbám zubatým a věží lesu.

Již dospěli jsme čela hory srázné.

Jsou pusty hradby, brána volna zeje,

most visutý se nad propastí chvěje

a voj náš bouří na předhradí prázné.

Hvozd pilířů – v něm oblouky se klenou –

pne věže v oblaky chrám obrovitý

a branou velkolepou, otevřenou

nás v nitro vábí nevídané třpyty.

To zdá se nitrem báječného týnu,

jenž z kouzelných je utkán světel, stínů:

Kol pilíře, jak oblakové stvůry,

jež luna prosycuje svitem snivým,

a klenba velebná se míhá s hůry,

hvězd nesčíslných jasem tetelivým.

Soch řady, oblouky a žeber lemy,

vše hojně září drahokamy všemi;

však zář ta jemná jest a plaše kmitá,

jak hvězdy lesk, jejž vlna moře chytá.

Tím šírým prostorem se tísní, chvěje

sbor vzhledu velebného, přesličného;

i zjevy jeho, roucha, obličeje,

jak utkány ze svitu měsíčného,

jak vidina, jíž přelud pouště mámí,

tvar jeví čarovný, jen ze snů známý.

Z té tísně podob mihotavě kynou

děv krásných vzácné čelenky a perly

i meče hrdin s lesklou zbraní jinou,

i mitry, skvostné taláry a berly

i loutny minstrelů. Po každé straně

ve středu zástupův až k choru hloubi

řad sličných dívek vznáší bílé dlaně,

že zdá se tvořit liliové loubí;

z těch dlaní prší květy vnadou sterou

na dráhu vítězům, již dál se berou.

A jakby z tůně kouzelného světla

líbezná růže leknínová zkvetla,

tak v pozadí – kde skvostů lesky různé,

jež rozptýleny vůkol po prostoře,

v zář jednu splývají jak řeky v moře –

se vynořila postať ženy luzné,

se stolce stříbrného vstříc nám jdoucí.

Pod korunou z démantů čaroskvoucí

vlas vlní se jak noční mráčky řásné

kol tváře bledé, nevýslovně krásné,

zrak veliký, jejž hedbáv řasy tlumí,

plá v temné hloubi hvězdou svaté dumy –

Co v duchu kdys já vídal divných vděků,

čta v mechu ruin pěvce středověku,

a romantiky nejvábnější kouzlo, –

vše do té krásné, bledé líce vklouzlo,

v ty velké dumné oči, v eben vlasu

a v jemný půvab ztepilého těla...

Tak v ústrety nám kráčí kněžna Stella.

Klíč velký, stříbrný jí visí s pasu.

Však já již nedbám klíče, jenž mi klestí

pouť k víle, v palác dětinného štěstí,

mou celou duši jímá touha jiná,

vstříc kněžně chví se jako vichrem třtina.

A jako zvuky mocných varhan z dáli,

jak s výše chorál nadpozemských hlasů,

kol hymny tajemné se rozevlály,

zpěv duchů, tichý ohlas dávných časů,

řeč neznámá v těch tonech jemných zněla;

však jimi chvělo: Stella! Stella! Stella!

Leč pojednou – Co se to se mnou děje?

Kol hasnou pilíře a stěny jasné,

dav rytířů, děv něžné obličeje

i kněžna bledá – mizí náhle, hasne

ten obraz celý z jasů hvězdných tkaný,

jak by jej rozvál vichr na vše strany.

Ba, vítr jakýs kol mých skrání hučí

a cítím, jak by obra strašné ruce

mne pojímaly chvatně do náručí,

jak bych s ním letěl, v bezdno vržen prudce.

Cíp jakýsi mne drsně šlehá v oči,

má hlava hroznou závratí se točí,

mráz dechem krutým ovívá mé tělo

a v ucho zarývá se ďábla smích...

Kde jsem? Co se mnou? Kam se všechno dělo?

Ó přenešťastný poeto, – ty’s kých’!