ŠOTEK. (VIII.)

Plášť velký, rudý pitvorně se choulí

ve sterých záhybech kol mého těla,

že jako v pytli v něm se kryju zcela

a vyhlédám jen řasných lemů skoulí.

Ďas jako jezdec dřepí na mém týle.

I letíme jak nejrychlejší střela

kams do bezedna, nevidouce cíle;

jen prázdný prostor koldokola zeje

do výšky, hloubky, dálky nedozírné,

zrak zděšený tu klesá bez naděje

v bezmezné propasti a přenesmírné.

Rci, ďáble, rci, kam strašná dráha spěje?

Zda ve tvou říš? Či v nic, rub strašný světa?

Dřív důtku přijmi. Nekázal jsem: tiše?

že ani šustnout, vzdechnout není radno,

žeť nedůtklivou romantiky říše

a pouhým dechem rozfoukne se snadno

jak pavučina za babího léta?

A kýchne! – Teď je po vší kráse veta.

Teď místo lunné poesie hravé

nás obklopuje hluchá prázdeň čirá –

ni hvězdička jí nikde neprozírá.

Nic dokola. Přec Nic to není pravé.

Ta noc – což noc?! – ta propasť nekonečná –

což nekonečnost? – ne, smrť ona věčná –

co smrť? – kde smrť, tam bylo jednou žití,

však Nic to nikdy nepoznalo bytí,

to Nic nepojmeš nikdy lidskou lebí,

neb kde je duma, tam již místa nemá;

to Nic, jež myslím – řeč je před ním něma –

to Nic se jinak než ta propasť šklebí,

jež nyní kol nás ubožáků zívá.

V tom prázdnu je přec něco: prostor s časem,

zde práškem letí aspoň člověk s ďasem

a naše myšlenka s tou hluší splývá;

jest všude něco již, kam duma stihne –

Hleď sem! I tady již se něco líhne!

Věc jakás vedle mojí hlavy vzletla

jak malá koule mlžiny a světla

a bleskem do prostoru létla dále.

Úžasně letem rostla, neustále;

již plála v dáli světokoule skvělá.

Teď za ní druhá prázdnem zasršela,

pak třetí, čtvrtá, koulí víc a více,

až nesčíslných světů blýskavice

tu hroznou propasť k dálkám nedozírným

svým naplnila kolotáním vírným.

Kol planet kruhy, měsíce se točí

a planety zas kolem sluncí krouží, –

tím ruchem úžasným až dech se ouží

a vláhou obdivu se plní oči.

Blíž oběžnice jedna obrovitá

jak štít gigantů v pestrých barvách září;

i kresba pevnin, moří na ní ryta,

a pozorně-li bádáš v její tváři,

i pásma hor, řek sítě, jezer jasy

zřít můžeš na velebné světokouli,

kol nížto místy vlní se a choulí

par oblakových proměnlivé pasy.

Mluv, kde to jsme? Kým náhle do prostoru

to kulobití světů rozhozeno?

A jaké onen nejbližší má jméno?

Stan bezejmenný neznámých to tvorů.

Člen ve sluneční soustavě, jež víří

kdes ve ztracené propadlině světa,

zkad žádný paprsk na zem nedolétá.

Ni jako nejjemnější hvězdné chmýří,

ni jako slabý mlhoviny nádech

ta soustava se nikdy nezakmitne

pro lidské zraky na obloze třpytné,

ve viditelných sluncí valných stádech.

A v systemu tom nikdy nespatřeném

ta planeta je nejskromnějším členem.

A přece tvorů myslících to říše,

již s vámi stojí na rovni, snad výše,

snad krásnější jsou, rozumnější mnohem;

ti jako vy tam pestrý život vedou

a dumy, snad i velebnější, předou,

z nichž nejvyšší, jak lidé, zovou bohem.

V tu chvíli jistě na planetě oné

bez počtu srdcí v citech blahých tone

neb strastí vadne, vášněmi se zmítá,

bez počtu čel tam svatým ohněm plane

neb tajně nešlechetný záměr splítá,

sto básní, modliteb tam ze rtů vane

a snad i někde nočním při kahanu

muž vědy pyšně lysou hlavu tyčí,

zve gigantem svůj rozum trpasličí,

že spočetl hrst písku v oceanu,

hvězd tisíc na mizivém zlomku nebe

a na píď ozářil tmu kolem sebe;

snad v nekonečnost míře tupým hledem

již ducha svého smělým orlem zove,

jenž pronikl až k duši všesvětové,

snad mní, že sám je všehomíra středem –

Cha chá! ten červík na nejmenším hrášku,

ba, pouhé nic na poletavém prášku,

jenž s jiných takých prášků billionem

ni tečkou není v kosmu nekonečném

a se svých tvorů malicherným shonem

za millióny let, mžik v bytí věčném,

kdys zanikne jak zvětrá kapka vody

s mikrobů svojich neznámými rody! – –

Mil myriády nesčíslné dělí

tu kouli od Země a snad přec obě

pro vyšší hled jak atomy lnou k sobě,

a snad ten přeohromný vesmír celý

až po mez nejzazší, kde lidské hledy

mlh ještě hvězdných postihují sledy,

jest pouhý šroubek nesmírného stroje,

jenž v jiném zase velestroji vězí –

bod pouhý hmoty bez konce a mezí!

Kam sahá trpasličí duma tvoje

v ten nekonečný řetěz věčných světů,

v němž nekonečností sám každý článek?

V prach nazpět klesá, jedva vypne k letu

svá muší křídla pavučinných blánek.

Snad neobsáhlý tento kosmos celý,

v němž tíha s komonstvem sil známých velí,

jest opět pouhým pranicotným bodem

v nesčetných kosmů shluku jinorodém,

kde vládnou zákony a síly jiné –

Však dál se duch tvůj chabý nevyšine!

Oj, budíš, rarachu, zas pochyb roje

a domyslů, jež kdysi tepávaly

tak často burným shlukem skráně moje.

I duch můj mladistvý přes těsné valy,

v něž uzavřeni neznámou jsme mocí,

v taj okolní se usilovně drával,

a na hřbitovech, pod hvězdnatou nocí

o žití, smrti, světu dumy spřádal

a zmítán vírem bouřlivého citu

o klíče záhad vzdychal ku blankytu.

Však posléz poznal, že jsou hvězdy němy,

a nepřestupny blankytné ty lemy,

že marno třásti mříží neprolomnou:

Tu nechal tajů navždy nevýzpytných

a za vděk béře s resignací skromnou

hrou bledých, matných barev podblankytných,

tou pídí života a co nám skýtá

dnů jeho všední vřava rozmanitá.

Toť moudrá zásada i chválím věru,

že lidstvo vše se chýlí k tomu směru.

V něm poznání se utěšeně vzmáhá,

že bliktrem nicotným a vzdušným klamem

jest vše, co nade smyslův obzor sáhá,

cíl života že jest jen v žití samém.

Že třeba pilně trhat země kvítí

i sladké ovoce, kam pud ti kyne,

a krátkou poutí bez hloubání jíti,

než bublinou to pestré bytí mine

a v čiré zajde nicotě jak skvění

světlušky plaché, bídné, jednodenní.

Máš pravdu snad. Leč ve hlubinách duše

přec něco radě střízlivé se příčí.

Nechť slouží člověk hmotě jen a chtíči,

vždy chví se časem v jiné divné tuše.

Hvězd okem tajemným naň zírá věčnost

i z kapky rosné hledí nekonečnost,

a nechť co sebe všednějším se jeví, –

když zamyslíš se nad tím, z nenadání

taj veliký se dotkne dumných skrání

a rozum lidský, co by řekl, neví,

ve světle každém záhad blesk se míhá

a v každém stínu mysterium číhá,

jest hádankou ti vlastní nitro tvoje.

A kdoby hodlal navždy v sobě stavit

všech předtuch vyšších tajuplné zdroje,

ten myšlenek by musel čelo zbavit

a srdce stlumit, v živoření tupém

být cituprázdným, bezduchým jen trupem.

Oj, oj! zas nemoc bývalá se vrací!

Zas křídlo věčnosti tvé čelo tepe,

duch nadzemskou se bavě spekulací,

zří fantasmagorie velkolepé.

Ó nenapravitelných lidských bloudů!

Což nikdy nepoznají, pro vše věky

duch člověka že zaklet v zemskou hroudu

a nikdy nezbaví se hmotné vleky?

Nechť sebe výš se nese smělým vzmachem,

vždy stíženo má křídlo země prachem;

co zove nebeskými vzněty, čary,

vše pleť má pozemskou a hmotné tvary.

Vem duchu barvy, zvuky, prostor s časem

a rázem přestane své dumy sníti,

v tom nicu bezetvárném, bezehlasém

sám zajde v nic, jen hmotou moha žíti.

Však co je hmota? Zda v tom slově zase

svět představ bajných nemůže se krýti?

A pověz mi, co sám jsi tedy, ďase?

Zda pouhý přelud smyslů? – – Vzhůru k němu

jsem pohledl; však co mi ukazuje

plášť vichrem zdmutý pod záhybem lemu?

Ďas šklebivý tam v stéblo slámy duje

a na tom pestrá bublina se tvoří,

od stébla rychle letí do prostoru

a brzy novou oběžnicí hoří

v těch padělaných světů směšném sboru –

Oj, kejklíři, to tedy jsou tvé čáry –

hrst z pekla mydlinek a sírné páry?!

A přec to stačilo, by mocně vzpjaly

tvé dumy nadpozemské hvězdná křídla.

Nic věru neškodil ten rozdíl malý:

Bůh světy stvořil z ničeho, já z mýdla!