ŠOTEK. (VSTUP.)

Co mi neseš, brachu?

Knihu veršů.

Běda!

Zboží z Parnassu již marně kupců hledá.

Vzlétejte si křídlem orlů do blankytu,

lovte vzácné perly ve hlubinách citů,

démant ducha bruste v zářné formy hlatě –

všechna krása v koutech zplesniví nám svatě.

Zmoudřete již jednou! Obecenstvo sdruží

rádo čela vaše s vavřínem a růží,

dopřeje vám žíti manou ideálů,

mrtvým slavně zryje Vyšehradskou skálu,

pomníky vás poctí krásně tesanými –

jenom, probůh, svými ušetřte ho rýmy!

Minul čas, kdy v stínu jasmínové clony,

v níž jak bílé hvězdy květ se třpytil vonný,

dvojí čelo mladé těsným, blahým stykem

klonilo se, slastí záříc, nad lyrikem

an ret mládce šeptal cituplnou sloku

a těch citů odlesk hledal v dívčím oku,

v pomněnce, jež rosou nadšení se skvěla,

až pak zabloudila v ruku ruka vřelá,

kniha na klín sklouzla, a dva žhaví rtové

v němou báseň vily sladší rýmy nové;

minul čas, kdy v lípy rozložitém stíně

před útulným domem, děcko spící v klíně,

v milujících děj se žena pohroužila,

po dnech minulých se sladce roztoužila,

kdy jak zlatovlasá hrdinka tu v písni

plesala i lkala v lásky blahé tísni,

s úsměvem a vzdechem takto knihu četla,

ale časem v pole toužným zrakem vzletla,

na cestě kde posléz mezi klasů zlatem

choť se objevil – vstříc kráčela mu s chvatem,

a pak v milém klidu spolu provázeli

dále milců dvé v luh poesie skvělý,

až pak proniknuti jeho září čistou

– jako nad nimi tu lípu zlatolistou

západ prodechoval červánků svých pelem –

nad zavřenou knihou v obejmutí vřelém

šťastný manžel choti slíbal slzu s lící,

nad tragickým losem oněch splývající;

minul čas, kdy ještě stařec šedobradý

chvějícím se retem, v oku zápal mladý,

čítal vnuku verše, zvonící jak meče

za vlasť, pravdu, volnost do posvátné seče –

Omrzela, vyšla z módy poesie!

V době, kdy svět duchů se dne na den žije

ruchem zimničným, jenž vlnou vzniká, hyne,

věru na starosti lid má věci jiné,

nežli s vámi lítat v pestré škebli zkázky

se zapřeží libel v sídlo Zlatovlásky,

mlsat cukr něhy z lesklé schránky rýmů,

opájet se mráčky mystického dýmu

aneb dokonce kams do propasti světů

vrhati se střemhlav u závratném letu,

zpražovat si mozek věčných záhad kmity,

srdce klidné bouřit nadzemskými city,

pekel hrůzami a nebeskými divy

marně rozrušovat slabé svoje čivy!

Vím to, vím. Leč moje píseň sešlá křídla

nevzpíná již k letům v ona vzdušná sídla.

Jiného cos nesu – kus v tom pekla sice,

ale šprýmovná to jinak míchanice,

poetické nic – zní jenom z toho prázna

cos jak řehtačkou dlaň rozumného blázna.

Vtipná prskavka? Oj, to již zvučí lépe.

Perná satira, jež mrtvé, živé ztepe,

štulců krupobití spustí na vše strany,

do živého tne, kam vryje kruté hrany,

ale hezky zprosta, nožem rufianským,

ne snad jemně kutým ostřím toledanským – –

jemný šerm – kde čepel uměle se kmitá,

než v cíl skrytě bodne – jenom znalce chytá,

za to s vděčným smíchem zástup v ruce tleskne,

kde pěsť neurvalá přímo kyjem třeskne.

A pak třeba tepat známé věci, lidi,

ne snad schemata, v nichž bystrý zrak jen vidí

blízké poměry, ba neštítit se jména –

Aby odnes’ autor záda rozbušená?

Moje satira má trochu tupé zuby,

jménem tím se nerad verš můj krotký chlubí.

Ne, svist důtek nezní nad hlavou mé básně.

Zahalena v pestré masopustní třásně,

leda berlou šaška rolničkovou chřestí,

vesele jí točíc v dovádivé pěsti –

zasáhne-li při tom hrotem hlavu něčí,

smích nás obou posléz ránu snadno zléčí.

Však ni žert mé písni není vůdcem předním.

Syt jsem skutečnosti, znaven ruchem všedním,

než i poesie pravidelným řádem,

arsí, thesí starých jednotvárným spádem.

Již mě omrzelo jeti v moudrém klusu,

úzkostlivě dbát všech vzorné jízdy kusů,

met a mezí; stále v prstech mi to hraje

pustit zápřež chimér v nemožnosti kraje,

do mlhy a modra bez cíle se ztopit,

ze všech paragrafů skladby smích si ztropit,

tu být dětským snílkem, tu zas rozpustilcem,

vážný rozum pod nos počastovat štilcem,

kam se nápad vrtne, bez úvahy lítat,

nesmysl a smysl v jeden chumáč splítat,

slepě lapat vše, co mozkem jen ti mžikne,

chytit náladu a cit, jak právě vznikne,

ať smích veselý to nebo trpký, trudný,

smyslnosti záchvěv nebo zápal cudný,

ať to třeba výkřik duše rozervané –

Takový as duch mým zpěvem divným vane.

Tedy veršovaný nesmysl, můj brachu?

Je-li notný, přijmu báseň beze strachu.

Lepšíť klassičnosti. Než co sláva řekne?

Nedbáš-li, že s čela snad se vavřín smekne?

že dav soků, soudců z vítaného plenu

s rozkoší rvát bude lupen po lupenu?

Mně to arci v počet čáru neudělá,

bude-li jen z toho řádná, divá mela;

neboť sensace, ať v tom či onom tvaru,

věř, je duší doby, pakou všeho zdaru

toť ta pestrolesklá muška čarodějná,

na niž možno chytat zlatých rybek hejna.

Oh! i potlesku, ať správný byl či lichý,

syt jsem docela. Nad slávu kout mi tichý,

odkud mohu v pestrý venku rej se smáti.

Že chval nehledám, již na mé látce znáti:

Vidím v duchu napřed, kterak na mé děcko

kritik prsty luskne: „Ach, ach, staré všecko!“

Vždyť mých veršů plukům ďábelský rek velí,

od Faustových dob až běda ošumělý;

ba ni Mefisto, ni Lucifer to statný,

ve své zlobě chmurné děsně majestatný,

ale směšný pitvor, jakýs pekla zmetek,

skřítek zakrsalý, trpasličí šetek.

A ten ubožáček, málo skřečka větší,

neumí se blýskat duchaplnou řečí,

infernálním vzletem, ironií žhavou;

ale na řeč chybný, hatlaninu pravou,

jak mu na jazyk se slinou právě přišla,

bez ladu a skladu žvatlá, koktá, šišlá.

Tvoje myšlenka mne zajala již cele;

doufám, že náš obchod vydaří se skvěle.

Již v mé hlavě také vtipný nápad klíčí:

Dobré jest, když povrch sám již hodně křičí,

knihy tvář a roucho; toho dbáti radno.

Na ty trety kupci přilípnou se snadno,

na strakatý obal, knihařovy stvůrky,

jako mouchy na terč pestré muchomůrky.

Ďas tvůj šatem slavným pyšniti se bude:

v listech pergamenu, ořízce k nim rudé,

v deskách tuhých, černou kůží potažených,

v rozích s netopýry křídel rozpřažených,

s čertí rudou hlavou, z rozšklebené huby

cenící až hrozno špičaté své zuby,

pak se desky sepnou dračím z kovu spárem –

Tak bych zvítězil i literárním škvárem!