ŠOTEK. (X.)

Jsem sám a nevím, co se dálo se mnou.

Duch s těží probírá se clonou temnou

a hlava těžká s kamenité půdy

se pracně zdvihá, stírám s víček mdlobu.

Jen skály holé pnou se kolem všudy,

les tmí se hustý, mlčí ticho hrobu.

Tlak bolestný mé pusté spánky kruší,

mám v srdci chladno, strašné prázdno v duši.

Rej matných obrazů se zvolna budí:

ďas, krčma, cigán, děva polonahá,

číš, hrubá orgie – hnus k duši sahá

a násilím z ní mrzké zjevy pudí.

Jak octnul jsem se tady? Kde jsi, běse?

Jen ohlas odpovídá v pustém lese.

I vstávám, znova rozhlížím se v kole

a trudnou náladu mé duše sílí

skal divě rozervaných spousty holé,

jež mlčky objímá hvozd zasmušilý;

i nebe, jež se nad úvalem klene,

je kryto chmurou, smutné, olověné.

V les nazdařbůh po staré stezce kráčím,

jak sevřen chorobou mdlé nohy vláčím.

Houšť větví spletených se shůry mračí,

můj krok se plouží beze zvuku vřesem;

ten mrtvý hvozd, jímž nezní píseň ptačí,

– šum tichý, teskný jen, – mě plní děsem.

Tu náhle z potrhané větví sítě

chrám pobořený malebně mi kyne,

pln jemných okras na zčernalém štítě;

po vetché zdi hav břečtanu se vine.

A vedle chrámu vidím trosky jiné –

tam zbytky chodby křížové – to jistě

sbor mnichů sloužil Hospodinu kdysi

na tichém osamělém tomto místě.

Zde hřbitov byl – zřím slabé hrobů rysy

a na kamenech obalených mechem

sled starých nápisů. Viz, lebka tlící!

Zřím v černé její důlky s těžkým vzdechem,

v ten pohled hrozný, trpce žalující.

Ta lebka zdá se děsným smíchem smáti

všem lidským snahám, ideálům skvělým,

všem dumám velikým a citům vřelým...

Toť konec všeho. Mžik je v popel zvrátí!

Co všechen lidský život, jeho vzlety

a požitky, ať v hrubý cár se šatí

či v hermelín a liliové květy?

Co ducha blesk, jenž hrdé čelo zlatí

a báseň, orlem vzlétající k nebi?

Co sláva, láska, důvtip, něha, síla? – –

Viz, jak se v odpověď ta lebka bílá

svým strašným smíchem sarkasticky šklebí!

Tak mudruje nad mrtvou lebka živá,

jak mudrovalo tisíc jiných před ní,

a brzo nad ní samou ústa snivá

zas budou šeptat monolog ten všední

a také ona pak se bude smáti

tím děsným smíchem – – Ó, jak žití běda,

jak hrůza zničení mé hrdlo chvátí!

Duch marně ve tmách zásvit těchy hledá...

Tu povznesl jsem oči – Jaká změna!

Hrá září jasnou štít a chrámu stěna;

svit sluneční se prorval mraků směsí

a v čelo zřícenin šperk zlatý věsí.

I na mech prahu puklého je klade;

tam, poháněna jakous tajnou silou,

má noha travou šustící se krade.

Již ve svatyně předsíň zasmušilou

krok vniká temně dunící. Však dále

svit okny prázdnými se dere valem

na plíseň zdí, jich malby počernalé,

a v sanctissimum dosud zachovalém

sklem oken různobarvým změněn v duhu

kouzelným polosvětlem oltář zdobí.

Jen v okně jenom pestrý květ se drobí

a tudy metá ve plamenném pruhu

zrak slunce zvědavý svou plnou září

na sochu madonny, jež v divné kráse

s Ježíškem v loktech pne se na oltáři.

Ta postať božsky lepá živou zdá se

neb spíše zjevem nadpozemsky světlým

se hvězdných sfér na hroudu naši sletlým.

Jak zůstalo zde uchráněno zhouby,

proč opuštěno zde to veledílo,

s nímž něhou velebnou se všechno snoubí,

co v duši mistrů nesmrtelných žilo,

ty vděky nebeské, ta krása skvělá,

jak o ní sníval zápal Rafaela!

Z bídného prachu duch se vzhůru vine

po ladných řasách ohvězděné řízy,

jež kolem těla vznešeného plyne.

Vše hrubé, smrtelné ve hloubce mizí,

vše nízké očištěná duše střásá

a na paprscích nebeského zoru

ve sněžné bouři křídel, v rajském sboru,

kde v blesku trůní svrchovaná krása, –

plá nadšením a chví se, trne, jásá.

Ach, víro dětská, opět blízko cítím

tvůj svatý dech, jenž voní nebes kvítím.

Jak v teplém hnízdě pod perutí matky

mláď ptačí bezpečně a sladce dřímá,

nechť vichrem pod nimi kmen jedle vratký

se prohýbá, nechť vůkol blýská, hřímá:

tak, jista stráží všemocného Pána,

jenž vládne světům na blankytném trůně,

kdys duše má, tvou zvěstí uhýčkána,

sny blahé snila na tvém hvězdném lůně.

Ó kněžko nebes, dej, ať mrakem žití

zas ona svatá zář mi blaze svítí,

ta tichá hvězda vánoční, ať skane

v mou duši zprahlou rosa z Gethsemane!

Nechť rozum chladně hloubavý se směje

těm pohádkám – Cha chá! – Což se to děje?

Roj stínů náhle svatyní se chvěje,

tak jakby poletoval v hustém víru

mrak vyplašených venku netopýrů

kol oken setmělých. Ty skvrny tmavé

houšť míhají se chrámem, všechno halí

do smuteční své příze třepetavé;

i záře sochy velebné se kalí,

stín obestírá Panny líce jasné,

pod čelem schmuřeným zrak libý hasne.

Ó neprchej, ty čisté světlo ráje!

Do prachu klekám, ňadra bídná tluku

a křečovitě vinu k ruce ruku.

Chci věřiti, že nejsi pouhá báje,

chci věřiti, jak před mnohými lety,

kdy modlitbou se chvěly dětské rety,

chci modliti se opět z duše vroucí:

Slyš, Otče náš, ó tvůrce všemohoucí,

vrať srdci mému blahou víru v tebe!

Ó zdráva’s Maria, ty kněžko nebe,

ó matko milosti, ó hvězdo moře,

ó rajská básni – Ó! cha chá! – Ó hoře!

Síť mihotavých stínů obepřádá

vždy hustěj’ madonnu a v líce šeré

jí výraz jakýs přísný, hrozný vkládá.

Již celá jiný útvar na se bere:

ta strmá postať, jejíž obrys pouhý

je ledva zříti v hustém zatemnění,

teď náhle v děsnou příšeru se mění

a chrámem ke mně metá stín svůj dlouhý...

Krev stydne v žilách, mráz mi vane hrudí;

strach nevýslovný z kostela mě pudí.

Svit zase kol, ač truchlivý a bledý.

Kde chodbou sesutou se břečtan vije,

hle! mnich se jeví, oděn v hábit hnědý,

jenž svislou kapucí mu líce kryje.

Mnich blíže jda mne kárá přísnou řečí:

Já slyšel modlitby tvé před madonnou –

spíš rouhání to bylo; hřích jen větší

jsi vložil na se blasfemií onou.

Nuž, buď mi rádcem, jak se vrátit k Bohu,

jak proniknouti vzdechem nad oblohu!

Prv musíš důtek ostré šlehy zkusit,

a postem umořit své smysly zdravé,

svůj rozum do poslední jiskry zdusit,

vzít hluchý střep za čelo přemítavé,

zpět ducha zavinouti v dětské plenky

a věřit slepě, tupě bez myšlenky:

pak zablabolíš jako v dávném čase

tu pravou modlitbu – Hle, tu jsem zase!

V tom hábit pohnul se. I patřím zděšen,

že prázdna kapuce. Tím žasnu divem:

Šat pouhý vlaje tady vzduchem nešen,

tak jakby spočíval na těle živém.

Teď hábit prázdný schlipuje se, splaská

a k zemi padá, avšak jednu řasu

cos vlní, leze z pod ní, smíchem třaská –

Zřím v očka rudá trpaslíku ďasu.

Zde máš mě zase. Ztratil jsem tě málem.

Když hřích se zhnusil přesyceným retům

a duch se zkalil pustým bakchanálem,

tu vznesl’s oči kalné k jiným světům

a – jakož bývá – dal se na pokání.

Můj rajský sok svých křídel oblak bílý

hned rozestřel ti kolem těžkých skrání,

a kejkly svatými tě poutal chvíli.

Leč brzy probudil se v tobě znova

můj spojenec, duch pochyby a zpytu,

a mžikem zcuchal křídla liliová

a rozfouk’ bublinu těch rajských třpytů.

Hle, střízlivě tu pustý kostel zírá –

je zříceninou jako sama víra.

A viz, tam na obloze bílý mráček

jak v modru zaniká – to prchá vzhůru

sok poražený ku svých bratří kůru.

Víc nevrátí se as ten smutný ptáček! –

Zas pekla černý motýlek tě vede –

Oč, z divné vyklubal se kukly hnědé?

Však o takové v pekle není nouze.

Nuž chutě, brachu! Pohledneme dále;

cval čerstvým vzduchem obodří tě v mále.

Kůň zařehtá, jen rukou máchnu pouze:

Vstaň, kutno hnědá, v bujnou klisnu změň se

a s větrem o závody s námi žeň se!

Hle, již se vznáší, v koňské tvary skládá,

dým jiskřivý se z nozder jejích kouří –

Sem vzhůru ke mně, obkroč její záda!

Již hnědka pekelná kraj světa bouří...