ŠOTEK. (XI.)

Jak střela uháníme země šírem

a mně se zdá, sen horečnatý spíše,

že unáší mě kolotavým vírem

v rej divoký své fantastické říše.

Tu noc je, hned zas den, žár zimu stíhá,

hon sterých obrazů se vůkol míhá.

Zřím pyšné hrady, města středověká,

kde síla s krásou víří v pestrém plese,

leč v koutě každém vrah neb katan čeká;

les fiál velebný kde v oblak pne se,

v něm dláto, štětec věčné divy tvoří,

však blízko kacíř s kouzelnicí hoří.

Pak zase vidím zámek něžné vnady

jak divů skřínku šperkem přetíženou,

váz hrudi věnčené, soch bílé řady,

a kolem snivou zeleň přistřiženou

ve tvary divné, hvězdy, obelisky;

nad jasné tůně srší vodotrysky

a jemně odrážejí vodní hlatě

žen krásná líčka, plná svůdné něhy,

jich tílka v pestrém hedvábí a zlatě

a na kadeřích bujných pudru sněhy.

Jim švarní muži dvoří se a kloní,

smích jasný zvoní, vtip se s žertem honí –

Vše dýše rozkoší a září pýchou –

an zatím venku, zmořen těžkou prací,

rab ubohý se vleče panskou líchou

a pěstí tajně míří po paláci.

Teď opět vidím davů vlnobití,

jimž čela zdobí svěží ratolesti,

jimž v očích jasné nadšení se třpytí

a jejichž ústa šumí blahé zvěsti

svátku lidstva, o bratrské shodě,

o rovnosti a míru, o svobodě.

V tom vábný obraz příšerně se mění:

Zřím náměstí se zpilou chátry směsí,

zpěv divý slyším, skřeky, bubnů hřmění

a zevšad krve záplava mne děsí:

krev barví vrásky megér, mužů cáry,

i hlavu srubnutou a pod ní piku,

i nesčíslné odsouzenců káry,

z nichž ston se mísí do holomků křiku,

i lešení, kde pekla přístroj sklání

svůj smrtonosný čepel bez ustání –

Hle! dopadl teď právě k šíji lepé

a v lidu krutý smích, za kadeř zlatou

kat pozdvihuje krásnou hlavu sťatou,

v líc úbělovou s pošklebkem ji tepe...

Hon zjevů jiných divoce se střídá:

tam bitva hrozná, směšný mumrej tady,

svár plemen, křivda, orgie a bída,

kol modly zlaté rej, dav mroucí hlady,

pod maskou vznešenou lež pokrytecká –

dob našich zvrácenost i hanba všecka.

I letíme též po slovanském luhu.

Tam vidím porobu a rozbroj kletý,

jak záštím plá druh krevný proti druhu

a navěsiv si plané cizí trety

na bratry v pohrdání směšném shlédá,

jak světu na posměch a Slávě v muku

syn její na syna zbraň mrzkou zvedá,

jež chytrý škůdce všech jim tiskne v ruku,

by sami za něho – – Zrak halím, ďase!

Tím divadlem ať oko tvé se pase!

Kde nyní jsem? Kůň stojí. V lunném svitu

zde hora – Blaník! Blaník, plný taje.

Jak mlhovitý prestol báje ční tu

a vůkol v těžkém snění české kraje.

Bez hlesu dřímají a v mutné mdlobě

a snějí ztýrány o lepší době.

Jak malomocná je ta krásná země,

kdys říše velká, slavná, s hrdým lidem,

teď troska o zašlosti snící temně,

kde stony jenom znějí mrtvým klidem.

Má vlast tu leží v potupě a muce,

jí v líce stříká slina vzteklé záště,

kus po kuse jí loupeživé ruce

rvou z pokleslého královského pláště...

Sem, šotku, přilož ucho k této stráni!

Zdaž uvnitř neslyšíš ty divné zvuky,

jak zbraní temný třesk a koňstva ržání?

Mně zdá se, dub že svěží nese puky

a pramen bajný po balvanech skáče –

Zda veřej kamenná se nerozšine?

Ó šotku, buchni na ni – vzbuď ty spáče –

a všechny odpustím ti čáry jiné.

Toť hračka. Stačí jemné zaťukání.

V zem drápkem zaťukal. Jak hromu rána

v tom zarachotil třesk – ve skalní stráni

již zeje šíro gigantická brána.

A z nitra Blaníka jak orkán dravý,

jak bouře slávy nikdy neslýchaná,

ven burácejí bohatýrů davy,

strž praporů a zbraní pomíchaná,

hřmí bubnů tisíc, rachot vozů valných,

voj strašlivý se valí z útrob skalných.

Trub hlaholy se mísí v koňstva ržání,

řve tisíc houfnic, burná píseň hřímá –

Krev bouřlivě se žene do mých skrání

a závrať nadšení mou duši jímá.

Ó reci snů mých plamenných a vzletů,

vy gigantové rozkotaných světů,

ty velký slepče, Prokope a Jiří,

vy nesmrtelní všichni bohatýři,

jichž ruce do hvězd český prapor pjali –

vy všichni božím zázrakem jste vstali!

Jak s vámi letím, v mé se vlévá žíly

žár dávné české hrdosti a síly –

Již konec bídy, hanby – S řevem vstává

lev zlícený a nová kyne sláva!

V tom z dědiny se ozval kohout kdesi –

Ó běda! Náhle reci, vozy, koně

se vznesli do povětří v pusté směsi

a prchají jak páry v divém honě.

Tam v dáli na nebi, jež zásvit denní

již lehce pokrývá, ty valné davy

ve spoustu šerých oblaků se mění;

zřít ještě koles obrysy a hlavy,

i třásně praporů a hřívy zdmuté,

a slyšíš slabě hlaholení duté,

jak sterých bubnů rachot v dálné dáli –

však to jen v duši planý zvuk tě šálí.

Ha, kejklíři, tak službu konáš svoji?

Jen mlhy, mračna umíš chystat k boji?

To díky tvé, že dostál jsem ti v slovu

a Blaník probudil? Mou vinou není,

že duchů rej vždy končí kuropění.

Proč minulosti zjev jsi volal z rovu!

Tať zašla na věky. Stín mrtvé síly

krok dějin od met věčných neodchýlí.

Což proto přivolal jsem tebe, zmoku,

bys ukazoval ztrápenému oku

jen světa stíny, křivosti a trudy,

jen skrytá na dně sklamání a bludy?

Již dosti chmur. Chci světlé nyní barvy.

Dej tváře laškovné za šklebné larvy,

viň místo bodláků mi ve vlas růže!

Zbav čelo věčných pessimismu stínů,

ten k lepší budoucnosti nepomůže;

jen mysl jasná zdrojem zdárných činů.

Nechť dráp tvůj líci člověčenstva líčí

jen uhlem, blátem – pevnou chovám víru,

že posléz práva korouhev se vztyčí

z těch kalných, mutných přítomnosti vírů,

že kdysi Sláva strhne s očí clony

a najde slávu, štěstí, sílu, shodu

a také mému ztýranému rodu

dne velkého kdys zahlaholí zvony!

Oj, tlachy, tlachy! Lépe bude skorem,

bych dopověděl, co jsem tropil dále,

když tehdá v aule před učeným sborem

jsem nad arkýřem zmizel nenadále.