ŠOTEK. (XII.)
„Labyrintem střech a štítů,
komínů a hromosvodů,
vikýřů a tichých mansard
(kde jsem spatřil tolik snivých
poetů a tolik slyšel
vzdechů sladce umíravých,
tkaných v rozmanité znělky,
kanzóny a madrigaly,
že těch slastí vzpomínaje
ošklivím si všecky rýmy
a vzdor našim kritikářům
volím suché trocheje),
touto směsí soch a vížek
lomenic a holubářů
ubíhal jsem bez oddechu,
přeskakoval sítě ulic,
šplhal po vrcholcích stromů,
až pak v části odlehlejší
domek osamělý v sadě,
malý klénot barokový,
zdržel nohu znavenou.
S římsy plné amoretů
otevřeným dole oknem
v tichou komnatku jsem vnikl,
kde mi zjevil plápol svíce
(neb již soumrak tměl se venku)
něžný přepych v každém koutě,
lepoty a vkusu soubor,
svěží květy v lesklé váze,
ve příhrádce knihy veršů,
pagódy a dívčí trety
a pod záclon řásnou vlnou
zvoucí sladce k odpočinku
hebounkého lože sníh.
A já, šotek, neuviděn
– kdož si všimne trpaslíka? –
spatřil v komnaty té středu
pohříženu v dumy sladké
nejkrásnější světa vílu
v čarovábných nedbalkách.
Jak mám vhodné barvy shledat
v paletě své infernální,
abych nastínil jen z dáli
všechen čistý, svěží půvab,
který zdobil rajským pelem
tuto postať lepotvárnou
ode skrání leknínových
k nožce jako lil’je květ?
Ústka zpola otevřená
v lahodném se snění chvěla, –
prostřed granátových poupat
sníh se třpytil Elborusu;
oči lehce přistíněny
nejhebčí řas zlatých třásní,
dumou jemně zamlženy
hleděly jak z moře hvězdy;
a kol tváří s růže dechem,
kolem oušek poloskrytých
na ramena úbělová
a přec teplem sálající,
přelahodně vyklenutá
volně padal, bujně kypěl
zlatorusý vlasů déšť.
Božská tvarů harmonie
spřádala to luzné tělo,
které v tiché bezpečnosti
všetečnému vetřelcovi,
nezvanému z pekla hostu,
objevilo věru dosti,
že by pohled v oči jeho
po těch krásách těkající
byl jí pokryl tvář i čelo
nejskvostnějším ruměncem.
Sladké tajemství jsem zbádal
mladých ňader, jež se chvěla
jako vlny jarní vláhy,
milostným as roztoužením,
prstíky též růžovaté
drobných nožek a pak – –