ŠOTEK. (XIII.)

Slyš, ďase, k dívce té mě dones hbitě!

To vykoná můj šemík v jednom skoku –

Hle! již jsme tady – sadem ostražitě –

Prv bujarost mi navrať mladých roků

a přidej krásu, jaké neměl žádný!

Hned! Tělo ztepilé – tvář božský oval –

pleť lahodná – Ó kosmetik jsem řádný! –

Teď jonák jsi, že bys jak Narciss věru

sám do sebe se hravě zamiloval.

Tak snadno královskou bys dostal dceru!

Nuž, k děvě pospěš – vyzbrojen jsi dosti –

Chci ještě čapku neviditelnosti.

Oj, zdá se, že má líceň neumělá

přec jiskry bujné do žil tobě vsela.

Oč, prahneš touhou hltat vlastním zorem

ten vzácný poklad vábných dívčích forem,

jenž v komnatě se zjevil mému oku –?

Mním arci, že to půvab neskonalý,

jejž samo peklo takým hymnem chválí,

leč hrubý žár mých není vůdcem kroků.

Chci šťasten být. Chci v podjeseni žití

květ ještě nejdražší si k ňadru víti:

to pravou lásku leknínu květ čistý,

jenž z bařin k nebi obrací své listy –

A skončit báseň všední kopulací?

Že pozdní láska třeští, pravda svatá!

A ze mne uděláš si starosvata

a vymyslíš mi hejno krásných prací:

bych proměnil tě v její pantoflíček?

či v bonbon, který mlsá její rtíček?

či bych jí hvězdy s nebe snášel dolů?

Ne, takto, brachu, neshodnem’ se spolu!

A nikdy neuslyšet hlásku vlídnou,

vždy důtku jen! – Vše za dušičku bídnou,

jež beztoho se sveze v naše spáry –!

Ne! Půjdu. Vale, veršotepče starý!