ŠOTEK. (XIV.)

Stůj mi, ďase! Marné přání.

Skočil na vysoký kmen

a již ke mně z hustých shluků

svěžích listů, květných puků

drobný obličej se sklání,

zpupným smíchem rozškleben.

Po úponce modrých květů

k tůni průzračné se svez’,

pokropil mne vláhy pryskem

a pak vzhůru s vodotryskem

zatančil si, ve přemetu

nazpět do bassinu kles’.

Odtud přeběh’ žlutou stezku

stínem hrdých platanů,

skryl se mezi máku stonky,

v růže, narcissy a zvonky

a zas letěl kmitem blesku

na lehký krov altanu.

Březové ho tají mlází,

loubím jasmínu se mih’,

hned se směje mílku v toule,

hned zas k najadě se choule

a teď z obrovité vázy

za mnou zazněl pekla smích.

Do všech koutů sadem kříží,

již můj budí hněv a vztek,

volám, hrozím, za ním spěji,

proudy potu v obličeji,

leč on prchá neustále,

do houští mne svádí dále,

jako motýl těká v kolu

s tulipánu na violu,

pádí k rozkošnému domu,

který ztajen v soumrak stromů

tiše, vábně povyhlíží

ze špalíru merunek.

Zde si used’, zoubky ceně,

na kamenných stupňů mech –

snad, by znaven okřál trochu.

Nyní neujdeš mi, zlochu!

Napřáhl jsem ruku mžikem,

skočil za svým uprchlíkem,

ruka třaskla na kameně –

po rarachu ani vzdech.

Zdvihám ruku prázdnou žasna –

Pekelná kde zase láj?!

Vznáším po diblíku oči –

Hlava se mi náhle točí:

V otevřených domu dveřích

s jarním kvítím na kadeřích

vidina mi září jasná

dívka, sama celý máj.

Z retů, granátových poupat,

září Elborusu sníh,

oči hvězdy spadlé v řasu,

dešti zlatorusých vlasů

rozkošně se vidím koupat

vnadu ramen okrouhlých.

Udiveně na mne hledí,

ptá se: jaký zde můj cíl?

Šotka zlobou se mne sklouzlo

neviditelnosti kouzlo,

mládí s krásných tvarů sborem,

a já vypouleným zorem

hledím místo odpovědi

na nejkrašší z luzných vil.

Pak cos koktám o nákladných

zdobách v její zahradě;

dívka na mé na rozpaky

hledí úsměvnými zraky –

a již chápu, v jaká místa

prch’ mi šotek dozajista:

že se ukryl v hebkou řasu,

do těch oček slunojasu,

do granátového květu

těchto drobných, smavých retů,

o dolíčků lící vnadných

a v ten důlek na bradě.

Ukloniv se nemotorně,

opustil jsem vílu pak

a s té doby ze dne ke dni

žiju zase život všední,

píšu verše na zakázku,

chodím z šera na procházku

a tu někdy zbloudím k sadu

odlehlému, přes ohradu

na dům pod copatým krovem

ve špalíru merunkovém,

v okna prázdná, ježto kryje

zelenavá žaluzie,

ohlednuv se přepozorně

vyšlu kradmo plachý zrak.

Ten tam šotek! A já bloudek,

místo vzdušných útvarů,

z nichž mi zbyly mlžné třásně,

fragment ledajaké básně,

která asi do puntíku

bude bita od kritiků –

proč jsem raděj’ z jeho spárů

nevydral si jiných darů:

sedmimílové snad boty,

abych utek’ z naší sloty,

neprůzračnou clonu k tělu

pro pohledy věřitelů,

Bruncvíkovo ostří líté,

jímž bych – však to všichni víte –

aneb aspoň zlata soudek,

k tomu bečku tolarů!