ŠOTEK.

Přišel k nám šotek nezbedný,

ten dával z konvice pít –

„Žertu mám pramen bezedný,

jen račte na ochuť vzít!“

Byla to vína taková,

kdo pil, vše na sebe řek’.

Řekla hned paní sládková:

„Náš tambor velký je rek.“

Rychtářka řekla: „V sobotu

měl farář tuze mne rád,“

pan kaplan mlask’ si v dobrotu,

že dojde na celibát.

Ponocný říkal na sebe:

když troubí u dvora rád,

šafářka kouká do nebe,

má rty jak medový slad.

Řekla hned každá děvice,

kdo sen jí oslazuje,

mládenci vzdychli velice

a mnohý lamentuje.

Řekla též naše paňmáma:

„Mám sladkou na polici,“

pan farář lomil rukama:

„To patří v zpovědnici!“

Byla to ve vsi upřímnost,

kdo nepil, tuze se smál;

rychtář jen jde co vážný host:

„To nesmím trpěti dál!“

Nad šotkem soud si sestavil,

však dříve ochutnal též:

„Lidičky, to je kratochvil,

mám rohy jako ta věž!“

Po návsi běhal celý den

to k dveřím ode dveří:

„Lidičky dobří, pojďte ven,

sic žena neuvěří!“ –

Zašel k nám šotek nezbeda,

už mnohý uplynul čas,

a dnes-li k nám zajde – přeběda!

vše na vlas najde to zas.