Sotto voce.

Rád spěchám denně z hlučných ulic vřavy,

kde tichý domov s družinou snů čeká,

ve starých knihách motýlem duch těká,

než v myšlenky květ klesne plápolavý.

Kde všecko smíří jeden pohled smavý

dvou sladkých očí, z kterých míru řeka

mne stápí v hloubku něhy, kde mne leká

jen hodin ruch, jež spějí kol mé hlavy.

Jak v zámek zakletý po dlouhé pouti

bych šťastně dojel – nechám bouři douti,

bít v okna sníh a vichrů lkání vzrůstat;

a myslím: To jsou bouře dne a vření,

zášť, urážky a tíha práce denní;

teď doma jsem – ty musí venku zůstat.