SOUCHOTINÁŘI.

Když v Nizze zřel jsem mořském na pobřeží

dav souchotinářů, jenž v tmě se tratí

za večerů, kdy v moři hvězdy leží,

a sytá vůně kol mír duši vrátí,

kdy ticho bylo jako v rakvi dusné

v tom kraji, kterým vlekly se vždy stíny

těch nemocných, jichž bolesť v ňadrech usne,

jak v lesku luny smutné zříceniny

v té noční samotě. Mně často v retu

truchlivý úsměv, slza v oku vzplála,

kdy kolemjdoucích některou jsem větu

těch chorých zaslechl, jež nocí vála.

Ten jeden o růžích, o jaru novém,

o plesích, jež mu v zimě kynou, básnil,

o lásce druhý zmínil se jen slovem

a vyhublý se obličej mu zjasnil.

A třetí, jenž se jak list zvadlý třásl,

o nové práci zas se rozhovořil,

lesk zimničný mu v oku zatím hasl,

a suchou ruku v řídké vlasy vbořil.

Tak třásly se a mizely ty stíny,

šly v propasť tmy, z níž nevrací se více,

jak krví západu když zříceniny

oživnou na chvíli. A zmírajíce

v pobřežním písku slzy moje tekly,

neb věděl jsem, ten o růžích jenž sníval,

až prsa jemu zmáčkne neduh vzteklý,

jich na loži mít bude rudý příval.

A věděl jsem, kdy v dálce smutné mizel

ten suchý jich a srdcervoucí kašel,

že smrti duch zas novou naděj sklízel

a jeden život dlouho štvaný našel.

V těch západech, kdy po odlivu krve,

jímž moře nebe plálo, hvězdy bílé

zůstaly ležet jako mušle prvé

tmy na pobřeží o samotě zbylé,

já netušil, jak vy na břehu moře,

ó nemocní, kdy hvězdy lesk se sněží,

že budu bloudit, kořistí jsa hoře,

kdes samovraždy smutném na pobřeží,

že bude ticho jako v rakvi dusné

i v duši mé i v zasmušilém kraji,

že pořítím se chor jsa do tmy hnusné,

v níž zoufalé myšlénky rychle zrají,

že i bez naděje, které jsem smával

se často u vás, v bouře divém šlehu

mou duši nemocnou tmy zhltí nával,

ó souchotináři na pustém břehu!