Souchotiny, aneb: Láska jej usmrtila.

Ach! jak se nám plesem srdce svírá,

Že se provdá naše Květimíra!

Pevná v útrobě nám roste víra,

Věrné družce že se rozprostírá

Svrchovaná radovánek míra;

Zpěv náš přání v sobě uzavírá:

Ať se šťastně provdá Květimíra!!!

Sláva tobě, šťastný Hromotluku!

Krásné dívce podáš svoji ruku,

Kamarádů svých odumřeš pluku,

Sladkých lásky budeš slýchat zvuků;

Pročež v radostném voláme hluku:

Šťastný, ach, přešťastný Hromotluku!!!

Proč pak se před námi uzavírá

Naše milá družka Květimíra?

Proč pak se na náš neozve hluk

Kamarád náš, milý Hromotluk?

Snad se stydí,

Že nás vidí

Všechny pohromadě být!

Snad si myslí,

Že jsme přišli

Je trošinku poškádlit!

Snad má strach,

Ach! ach! ach!

Ach! ach! ach! ach! ach! ach!

Chichi! chichi! chichi! chichi! chichi! chichi!

Ach, přešťastná dcera! jaké štěstí

Musí ji ve snění libém kvésti;

Jindy sotva rozbřesknul se den,

Nejprvnější byla z lůžka ven!

Nyní ani k pochopení,

Není k probuzení;

My ti nebudem rušit tvůj sen,

Ačkoliv již bílý vzešel den;

Spi, až zajde slunce za hory!

My jdem zatím kopat brambory!

Ha! co to!? Jest to šalba pekla?

Nevidím u okna Květimíru,

Nevím, co se stalo na mou víru,

Vždyť, že na mne čekat bude, řekla!

Ha, co to, dvéře jsou uzamknuté,

U vnitř hrozné ticho panuje!

Co? žádný se neobjevuje?

Mne se chytá podezření kruté.

Ha, co to? ještě žádný neotvírá,

Mně se strašnou bázní srdce svírá,

Jest mé srdce oklamáno?!?

„Ano! Ano!“

Ha, ty hlase z pekel černých!

Trop si šašky z lidí věrných!

Ha! snad dneska dříve vstala,

A když se mne nedočkala,

Na pole se odebrala;

Naděje mi zase zkvítá,

Snad mi překvápení svítá;

Pročež ať zmařím ten klam,

Běžím tam!

Ach, jak se mi v srdci děje,

Celý svět se na mne směje!

Ach, jak sladce jsem dnes snila!

U mně on a u něho já byla!

Však co vidím? on tu není!

Není tu mé potěšení!

Ach, snad tu již byl!

„Byl! Byl!“

A snad když mě nenašel,

Snad za mnou na pole šel,

Pročež ať si zmařím klam,

Běžím tam!

Pouhý pekla to byl klam!

Ani tady, ani není tam!

Ha! Ty nevěrnice!

Kde si, podvodnice!

Pohleď, jak mé srdce věrné

Obětí se stalo zrady černé!

Ha! ten oheň, který ve mně hoří!

Ach, ta žízeň, jenž mě moří!

Bloud, kdo ženským slibům víru dá!

Bloud, kdo na věrnost se spoléhá!

Podvod, klam a lest

Věrnost ženských jest!

Ach, kdo pak mi říci může,

Kam se poděla má růže?

Růže? Ne! to plémě štíra,

Podvodnice Květimíra!

Píchej! pukej! srdce vřelé!

Rozlej krev svou v celém těle!

K čemu bych si žíti přál!

Když mě osud oklamal.

Ach, nevěrná Květimíro!

Proč si mi to učinila!

Kvě...ti...mí...ro!!!

Filigráne! Filigráne!

Ach, jak tamto smutně sedí,

K statku Tulipána hledí,

Jak si s čela pot utírá,

A zas v dálku bolně zírá

Přeubohý kamarád!

Přeubohá Květimíra!

Zvadly jeho lící růže,

Smrt mu jen ulehčit může,

Přeubohý kamarád!

Ach, jak se nám dcera trápí,

Jak jí slze líce zkrápí,

Ach, jak přeubohá vadne,

Jak do země spěchá chladné!

(Odejdou.)

Ach, jak smutně tamto sedí,

Jak bolestně v dálku hledí

Milovaný Filigrán!

Proč mě nechce vyslechnouti,

Nadarmo si mysl rmoutí,

Že prý mnou je oklamán!

Rozpukni se, srdce, v těle,

Pršte z oka slze vřelé!

Já si žíti nepřeji!!!

Zde chci umřít! zde!

Zavolejte Květimíru!

Aby ještě uviděla,

Že mě usmrtila!

Přistup blíže, nešťastnice,

Vyjev se umírajícímu!

Kde jsi byla... dne prvního dubna

V osm hodin ráno!

Já jsem dne prvního dubna

V osm hodin ráno,

Ano, já jsem doma byla!

Ha! jaká to lež!

Vždyť jsem klepal na dveře!

Mluv, proč jsi se neozvala?

Já jsem – – – ještě spala!

Ach, já přenešťastný!

Kam mě vedla nedůvěra!

Odpusť, Květimíro!

Kvě...ti...mí...ro!

Aj! Aj!

Umřeli jsou beze mně!