Soucit.

Soucite, ty chvějný, bájný květe,

vypuč z mého srdce bolnou písní!

Kdybys býval přišel, smědý Pane,

v zaprášeném rouchu k mému stanu,

jako přišel’s kdysi v dobách starých,

kdybys hněvuplný byl mi řekl,

že to bílé město labutino

přísně ztrestáš pro hřích dlouholetý,

věř, ó věř mi, že bych stal se býval

pro své bratry druhým Abrahamem.

Kdybys býval přišel, mocný Pane!

Byl bych Tobě číši vody podal,

posadil Tě v stíny cedrů starých,

mladistvé bych tele býval zabil,

zadělal Ti chlebů podpopelných.

Vždyť i ve mně láska k Tobě plane!

Vždyť i já jsem synem rodu ctného,

v kterém kdysi budou požehnáni

všichni země mocní národové!

Vždyť ten květ, tak divný, žhoucí, vonný,

bratrské to lásky luzný plamen,

hoří ve mně rovněž ohněm perly,

jako v prsou muže od Jordánu.

Divnou touhu, která plála tehdy

v mužném srdci starce šedivého,

jak ji cítím pláti v nitru duše!

Vzpomínal v tom teskném okamžiku

na vlast starou, sladkou, luznou zemi,

na ta místa, v kterých mládí prožil,

na to staré Haran, město snící.

Vzpomínal i na bratry své drahé,

kteří bydlí v stanech při studánkách,

divný cit mu v prsou úzkostlivý

vzrostl náhle jako černé býlí,

které tlačí těžce jako kámen.

Úzkostlivým hlasem volal k Tobě,

Pane velký, o cit smilování,

a já slyším často hlas ten hrůzný,

hlas ten vroucný, chvějný, žalostivý,

který vítr zanes v dálné hory,

za své rodné bratry jak Tě prosí,

kteří rovněž z Haran přišli dávno

v tyto kraje obtížené medem.

Pane můj, Ty chtěl jsi k prosbě starce

ušetřiti město plné hříchů

pro deset jen lidí spravedlivých!

Pane můj, ó věřím, věřím, věřím,

že bys v lásce hlubé, neskonalé,

ušetřil to město labutino,

bílé město omývané proudy

bystré vody z dálných, modrých vrchů,

kdyby moje ústa v prosbě chvějné

řekla Tobě: „Pane milosrdný,

věz, že v bílém městě labutině

bílé jenom duše tiše bydlí!“

Kdybys jen byl přišel – –!