Soucit. (I.)

To dávno bylo. Bouře staletí

se dravým věkům zahrabaly v kštice

a v jejich lůně novým život daly –

co v daleku kdes mořím v bouřném srdci

spal ostrůvek a na něm lidí dvé.

Byl maličký a byl jen pro dvé duší,

pln nádhery a pln k nim lásky byl.

Plul v okeanech, jež se v jedno spnuly,

a nad ním nebe modrý baldachýn

stříbrně protkán stan mu skytal nocí

a širé listy bujných křů a palem

v své stíny zvaly obyvatel dvé,

když zlatý šlář se rozepršel jisker

a po obloze na hořícím voze

se rozjel slunka skvělý Majestát.

Byl ráj to zemský, kde jen láska žila,

byl Eden to a v něm dvé bytostí.

Ti žili spolu, neznajíce žití,

a mřeli láskou, nevědouce o ní,

a byli volni jak ti kolibříci,

co houpali se na kolébkách palem,

a byli čisti bez poznání toho

jak liljí květy, jež se sněhem třásly

a v jejichž lůžko bělostné a čisté

šly mušky spát a modrých křídel roje.

A byli krásní jak terč kopretin

a jejich oči nepoznaly krásy

a byli cnostní jako vodní růže,

jež cloní ňádro, než jde spát,

a jako zvonky sněžné anemonky,

když ukryjou se keřům ve úponky,

jak přijde večer – – – Byli věčně mladí,

ba všecko kolem věčným vřelo mládím:

ty květy palem i to ovoce,

ty toulce kvítí i ti motýlové

a hrdličky a roje kolibříků...

A svěží tráva pořád mladou byla

a kůra stromů nepukala léty,

i z oné skály, jež tam k východu

se obrem tměla, která každým ránem

svou hrudí kryla vzcházející slunko

a odrážela paprsk všetečný:

i z oné skály oddýchalo mládí

a vlny moře, jež v ni narážely,

svou stále pěly mladistvou si píseň

a velké slunko každým ránem nové

se nořilo... A oni byli krásní,

a šťastní, dobří, neznajíce zla,

ni bolu vášně ani žárlivosti.

Jim život snem a snění bylo žitím,

v než jako rosa po kapkách se lila

mladistvá láska. Jeho jméno: Muž –

a její: Žena. Takto žili dlouho...