Soucit. (II.)

Kdys odešel Muž do palmových hájů,

kde voněl květ a kynuly mu plody

a ručej vody v měsíci se třásl,

co Žena jata krásou motýla,

od jedněch květů k jiným honila se,

chtíc chytit jej. Byl večer. Silná vůně

kadidla stromů, které vyplakaly,

voněla vzduchem. Motýl pohrával si

a ploval ve hře, used’, zase vzlétl,

kdy bílá ruka lapiti ho chtěla,

a laškoval a batolil se v trávě

a vůni ssál a zase vzlétl výš.

A Žena stále v smíchu spěla za ním

a v síť svých vlasů spoutat jeho krásu

se snažila. A motýl znovu klesl

a vzlétl zas a dál se smíchem nesl,

kde Titánem se černá tměla skála.

Tam znaven hrou a zpojen rozkoší

usedl Ženě na růžové rety

a ssál tu rozkoš – – – Měsíc lesk’ se ve hře

a jeho perly jiskřily se šerem

a vzduch se vlnil vůní kadidlovou,

jak rozvíval jej kolibříků let ...

A Žena byla opojena štěstím.

Co pocítila, to jí novým bylo,

jakousi touhu vyplakat to štěstí,

jež tížilo ji, přeplnilo nitro,

alespoň svěřit někomu se chtěla,

(ne umřít v něm, neb neznala, co Smrť je –)

a měsíc dalek, motýl útlý byl

a Muž byl v hájích, kde se ručej třásl...

I klesla v touze na kolena Žena

a objímala obrovitou skálu

a perly slzí válely se tváří

a velká radosť proudila se z nitra,

co žalovala svoje štěstí skále...