Soucit. (III.)

Muž navracel se z hájů palmových,

kde voněl květ a ručej vod se třásl.

Plod jakýs velký v dar přinášel Ženě.

Nes’ v dlani jej a tiše oklikou

se blížil k místu, kde své lůžko měli

uvité z kvítí, chtěje překvapit ji.

Jak stín se blížil – nahléd’ houštím růží –

však lůžko prázdné – nebylo tam Ženy –

Stín čehosi se mihnul jeho duší,

však jenom vánek, který mizí hned

a který chvilkou rozkolébá keře,

by ihned jiným vhoupnul do kadeře,

však někdy též, by zvěstí bouře byl.

Muž obešel a maně v keře hlédal

a maně šeptal sladké jméno: Ženo...

A hledal zas a vánek ten se zvedal,

pak volal již to velké jméno: Ženo...!

A ozvěnou již vítr ňádrem bouřil,

když čímsi jat, co nazvat nemoh’ jménem,

prolézal houštím: Ženo! Ženo!! Ženo!!!

Tam k východu, co zvedala se skála,

zaléhal pláč. A Muž se v nitru otřás’,

když stanul před ní, kterak v objímání

líbala skálu v slzách svého štěstí.

Vzdor nepoznaný otřás’ jeho ňádrem

a Žárlivosti první vtisk’ se osten

do jeho duše, která bouří vstala,

že praštil plodem, až se rozlítnul

po černé skále, jež mu kradla Ženu.

Jak bohyně tu stála před ním ona.

Zrak zarosený upírala na něj,

jak bouří klesá, jak je zdrcen, zlomen

a bez výčitky tich’ jak odchází – –

Pak znovu klesla na kolena Žena,

zdrcena touhou žalovat svůj Smutek,

ten velký Smutek, jenž jí ňádro rval,

mlčící skále, kterou vlny draly,

neb měsíc skryl se, motýl odletěl

a Muž – ten zašel – zašel v dálku, v dálku –