Soucit. (IV.)

Věk prchnul jeden. Změnilo se mnoho.

Zas ostrov kvet’, však uvadal v své kráse,

a ptáci pěli, by zas umlknuli,

a vlnou moře někdy bouř se snesla

a vše již stárlo, země, strom i ptáci

a Muž a Žena sestárnuli velmi.

Jich tváře byly hlubých plny vrásek

a četné jíní protkávalo vlas

a v jejich duších plno nedůvěry:

On k Ženě měl a ona k Muži zas.

Tak zřeli někdy k oné černé skále

a o ní oba promluvit se báli

a mlčky oba hleděli vstříc Smrti

(již znali ji, neb všecko mřelo kolem)

a nemohli se zhostit nedůvěry.

Kdys byla noc, tak černá, tmavá noc

a bouře chvílí rušila je v spánku...

Pak vzplanul den a oba vstali s lůžka

a každý jinam chystal se jít honbou,

když zvykem hledli v stranu černé skály.

Děs úžasu jim pozaplanul tváří:

Té černé skály nebylo tam více!

Na její místech rozlilo se moře,

tak třpytné zas a mladé zas a krásné.

To oběť byla, kterou černá skála

přinesla jejich důvěře a lásce.

A velký Soucit rozvířil jim ňádro,

to zpráhlé ňádro velkou, dlouhou mukou

a jeden Soucit naplnil je oba –

a tím je sblížil – – – Upadli si v náruč

a byli zase jedna duše čistá

a duše velká, jedna byli Láska

a jedna Svornosť, která plodí činy...

A byl Muž otcem, Žena mátí lidstva.