Soucit zimy.

Dva vedle sebe hroby ležely.

Z nich vysoký byl jeden, z drnu lem

vždy svěží měl a planul květů stem

a kropen býval každou neděli.

Druhý byl rozryt motyk ocelí,

Bůh ví, zda hrobník věděl, kdo spí v něm,

tak pomalu se prokopával v zem

a opuštěn byl, sám rok po celý...

A přišla zima, hřbitov byl tak tich,

a oba hroby bílý zavál sníh,

jen kříže čásť se dívala ven skrovná.

A mně, ač sterou polámala sněť,

se zima vlídnou, dobrou zdála teď,

že všecko stejně a tak tiše srovná.