SOUCIT

Jak zeleň klamavá plá záříjových luk,

tak jasem zality jsou moje dni. Znám chvíle,

kdy dovnitř naslouchám a táhlý zazní zvuk,

tak světu ztracený – – Kdy mrtvých ruce bílé

se z hrobu zvedají a všechno stmí se kol,

že nevím, jsem-li živ, či sen, jejž sní kdos cizí;

kdy v nový život můj se starý vpíjí bol

a moji nejbližší mi v nedozírnu mizí.

Co spalo dlouhý rok, to probouzí se dnes,

bdí dávná výčitka, vře krve divý zmatek,

a cizí neštěstí, jež v dálce bolí kdes,

mne pálí do prsou: pláč pod závoji matek,

rtů škubajících křeč, nad čerstvým hrobem hřích,

žal plachých očí dvou, jež zapomněly žíti,

a úsměv vylhaný jak úsměv podzimních

těch zmírajících luk, jež barvou jara svítí.