Soucit

Měsíčné srdce, kahan průsvitný,

jejž po bojišti nese Flora Nightingale –

ne mrtvých jen, víc těch, kdo živi jsou,

těch je ti žel.

Pohladíš vlásky dětí nevinných,

jež zavolány vyšly z šera spících bran.

Jdou drahou spirály, již pokropí

krev jejich ran.

Skloníš se nad dlaň jako z perleti,

ve stínu gotickém jež k tobě vztažena.

Dar vložíš v ni a s prstů skane ti

slz voda svěcená.

Svítíš si za těmi, již mizejí

u vchodu v podsvětí jak větrem hnaný pýr.

Pro mrtvé nežaluj; zde shasni lampu svou –

tam už je mír.