Soucit.

Jen s bolestí se z místa může hnouti.

Den stráví celý jizby ve zákoutí

tak opuštěná – vše jde po své práci –

a její povzdech do prázdna se ztrácí...

Však v neděli, tu teprv smutno bývá,

to v celém domě duše není živá,

a ticho, mrtvé ticho, ticho všady.

Tu k oknu belhá, jež jde do zahrady,

a perutí hned větru jemné vání

k ní všecku vůni puklých poupat shání,

přes zídku šedou, žaluzie stinné

k ní útlocitná réva výš se vine;

hned ptáče sletí, sněť kde oknu blízká,

jí šveholí a zasteskne a výská,

a haluze jí kynou a se chvějí.

Jde hrát si zlatý paprsk na klín její

a hřeje, vodě motýlů k ní stero.

Ó, soucit, paprsk, který letí v šero!